Recent reviews by Mortred44

"If you are going through hell, keep going." -Winston Churchill

Like a single miniature human being encased in a hulking piece of war machinery, humming into the staccato of heavy turret fire, Brigador makes you feel big and small, mighty and fragile just seconds apart. One moment you’re frenetically dancing in the fray, trying to steer your sleek hovercraft clear of enemy barrage, the next you’re ramming into their flank with a bulldozer, or bombard them from afar with long-range lasers and howitzers. The only constant is that you are alone, pitched against overwhelming odds. The game bolsters its intense isometric combat with a strong tactical layer and sets it all against the bleak background of a totalitarian state spiraling into a gory civil war, presented in between missions through anecdotal lore.

= předběžná recence, odehráno cca 5 hodin =

Stygian jsem podpořil na Kickstarteru a od začátku jsem si moc přál, aby se tohle "malé" RPG podařilo. Turecký tým Cultic a první obrázky sice nevzbuzovaly moc velké naděje, ale na druhou stranu demo vydané skoro před rokem vypadalo velice slibně. A teď, když je venku celá hra, můžu to říct naplno: podařilo se!
Stygian je adventurní RPG s tahovými souboji ze staré školy. Hodně textu, žádný dabing, tvorba postavy a propracovanými mechanikami, to všechno tu je a funguje to, jak má. Ale Stygian rozhodně nejde jenom vyšlapanými cestičkami - moc se mi např. líbí systém "přesvědčení", v němž dostáváte zkušenosti a body příčetnosti za to, když hrajete svou postavu podle systému hodnot, který jste na začátku zvolili.
Chyby, na které jsem dosud narazil: hodně loadingů, dlouhé loadingy, pixel hunting (obzvlášť v soubojích) a občas to, že vám hra dovolí udělat rozhodnutí, které je "špatně" (např. prodat klíčový předmět), ale Game Over se objeví teprve když opustíte lokaci. To dokáže vytočit zvlášť v kombinaci s nemožností manuálně ukládat hru (mimochodem, její absenci také nechápu).
Ale pokud chcete zkusit nezávislé RPG z lovecraftovského světa 20. let, křížence Planescape: Torment a Arkham Horror, pak Stygian nezbývá, než vřele doporučit.

Doporučuji pro:
============
- čtenářům H. P. Lovecrafta a hráčům deskovky Arkham Horror
- milovníkům staromódních RPG, kterým nevadí číst tuny textu
- těm, kdo si chtějí zahrát prokletého aristokrata ujíždějícího na kokainu a metamfetaminu

Kona je adventura z pohledu první osoby s důrazem na průzkum a volnost pohybu a mírně střižená survivalem. To je potřeba podtrhnout hned na začátku, protože obrázky mohou vyvolat různá žánrová očekávání - od walking simulatoru (který pár pasáží také připomene), přes hard-core survival typu The Long Dark, až po střílečku (z gunu si totiž taky zastřílíte). Ve skutečnosti mi hraní ze všeho nejvíc připomínalo starou sérii Penumbra, ovšem s mnohem větší svobodou pohybu a bez plížení.
Základní premisa hry je prostá: vaše herní alter-ego, soukromý detektiv Carl Fourier, jede za svým novým klientem, boháčem Hamiltonem, do zapadlé vesničky v severním Quebecu. Cestou ho potká autonehoda, prudce se zhorší počasí, a když Carl dorazí na místo setkání, zjistí, že jeho klient je mrtvý a vesnice je opuštěná. Navíc se kolem válejí divné kusy modrého ledu a vlci začínají být nezvykle agresivní. Odtud je vše ve vašich - tedy Carlových - rukou. Musíte zjistit, co se stalo s jednotlivými obyvateli vesnice, vypátrat vraha, přijít na ledovou záhadu a cestou sbírat nejrůznější stopy a fotit důkazy. Vesnička se skládá z nějakých patnácti domů a srubů, z nichž většina skrývá nějaký příběh svých obyvatel. Protože vám vyšetřování komplikuje lítá zima a divoká zvěř, budete v průběhu hry moci přesedlat z auta na sněžný skútr a přezbrojit z pistole na světlicovou pistoli a loveckou pušku. Abyste se dostali do uzavřených lokací, musíte sbírat různé nástroje (např. kleště, kladivo, páčidlo, sekeru), anebo, logicky, najít ten správný klíč. Krom toho musíte stále po očku sledovat měřáky tepla, zdraví a stresu, které vám ukusuje pobyt v mrazivém prostředí, tmě či potyčky s "nepřáteli".
Některé aspekty Kony však dokáží překvapit. Například je to velikost mapy. Jednotlivé domy jsou od sebe alespoň pár minut chůze a velké "prázdné" lesní plochy vám dávají pocit, že jste skutečně v rozlehlých lesích severní Kanady, a ne v klaustrofobickém sandboxu počítačové hry. Kromě předepsané příběhové linky navíc skrývá Kona řadu malých tajemství a sbíratelných předmětů, které vás motivují k dalšímu zkoumání a značně prodlužují již tak slušnou herní dobu. Dohrát základní příběh vám zabere zhruba 5 hodin, s průzkumem dobrovolných lokací a pozorným čtením materiálů se ale tento čas může snadno zdvojnásobit.
Na indie hru má Kona slušnou grafiku, která sice nikdy není tak dechberoucí a umělecká jako např. Firewatch, ale nikdy vyloženě neurazí. Zvuky jsou slušné, i když při delším hraním zjistíte, že se nepříjemně často opakují. Hudba dobře odpovídá zasazení do 70. let a vůbec není vlezlá, jen jí je, podobně jako zvuků, dost málo v poměru k celkové délce hry. Za největší problém považuji nejasný systém ukládání hry. Za celé dohrání jsem jej nepochopil a často se mi stalo, že jsem odehrál část příběhu a chtěl skončit, ale půl hodiny jsem nemohl najít savepoint (ty ostatně nejsou nijak označeny) a když jsem měl konečně pocit, že se hra uložila, při dalším spuštění jsem zjistil, že celou pasáž musím opakovat. Jedna hra se navíc ukládá do jediné pozice, která se stále přepisuje, takže jakmile v příběhu pokročíte, nemůžete se již k předchozím pasážím vrátit. Zkrátka, hrůzný a zbytečný chaos. Přitom by stačilo něco tak jednoduchého, jako systém ukládání ze starších Resident Evilů, kde k uložení hry potřebujete speciální předmět a musíte jej provést v předem dané lokaci (u psacího stroje, například). Menší výhrady mám také vůči toporným a otravným soubojům s vlky, jimž se naštěstí v 90% hry lze vyhnout.
Celkově je Kona atmosferickou, meditativní a kupodivu pohodovou adventurou, u níž jsem strávil déle, než jsem čekal. Ačkoliv mě hlavní příběh nikdy úplně nevtáhl a připadá mi spíš slabší, prozkoumávání kanadského zapadákova k dobré zábavě stačilo samo o sobě.

Doporučuji pro:
===========
+ osamělé lumbersexuály
+ nezávazné hraní na dlouhé zimní večery
+ příznivce stařičké (ale stále boží) Penumbry

Neverending Nightmares jsou 2D adventura, ovládaná na šipkách, s jakými se v posledních letech roztrhl pytel (The Cat Lady a Lone Survivor jsou asi dva nejlepší příklady, co jsem hrál). Od konkurence ji odlišuje zajímavá, ručně kreslená grafika a obscénní vyžívání se v nechutnostech. To první mi sedlo, to druhé opravdu ne. Příběh je tu pouze letmo naznačen a odhaluje se velmi pozvolna během cca 2 hodiny dlouhého průchodu hrou. Navíc teprve vaše volby v posledních dvou kapitolách ovlivní, co se ve hře vlastně stalo.
Asi nejzajímavějším aspektem hry je snová práce s nelogičností, opakováním a změnou. Většinou si ve hře totiž skutečně připadáte jako v noční můře: někam jdete - a když se chcete vrátit, dveře nejsou tam, kde jste je předtím nechali. Chodba, která předtím zahýbala, je najednou rovná. Dům se organicky mění v blázinec, blázinec v nemocnici, nemocnice ve hřbitov, hřbitov v ruinu původního domu... Přitom některá místa mají jednoznačnou identitu a budete jimi procházet několikrát - jen pokaždé na jiném místě. Bloudit v měnícím se bludišti bez mapy může znít jako recept na nudu a frustraci, ale nějakým záhadným způsobem se jim Neverending Nightmares daří vyhnout. I když jsem procházel tou samou chodbou dvakrát, pořád jsem se měl na pozoru, jestli se náhodou něco nezměnilo. A s touhle úchylnou snovou logikou se pojí i monotónní soundtrack, který vám během chvíle bude zalézat pod kůži, a výborná práce s různými úrovněmi světla.
Předchozí odstavec zní nadšeně a přiznám se, že ve vrcholných okamžicích hry jsem z NN nadšený byl. Zároveň musím říct, že napoprvé i napodruhé jsem hru po prvních dvaceti minutách smazal a nechal přes rok ležet v knihovně. Pokud se totiž nedokážete úplně položit do horrorové atmosféry, je tu celá plejáda prvků, které vás začnou vytáčet - pomalá chůze hrdiny, pomalé tempo vyprávění, chaotický pohyb, samoúčelná brutalita, absence většiny herních prvků a totální nablblost těch, které tu jsou... A přesto, když jsem se do NN napotřetí položil, dohrál jsem je do všech tří konců a poctivě říkám, že jsem si je užil.

Doporučuji pro:
==========
+ toho, kdo si chce na dvě hodiny přivodit mrazení v zádech
+ čtenáře Siegmunda Freuda
+ lidi, co si do školních sešitů čmárají perverzní brutality

Jak hodnotit Thrones of Britannia? ToB nejsou nová hra. Jejich "kostra" (engine, modely, textury) je převzata z Attily, kterého osobně považuji za nejlepší Total War. Jenže ToB rozhodně nejsou DLC k Attilovi - a vlastně nejvíc mě překvapilo, jak moc se od něj liší. Či přesněji, jak moc z toho, co bylo v Attilovi, v ToB chybí. Tím nechci hned zkraje poslat ToB do háje. Ve skutečnosti jsem v nich odehrál jednu z nejzábavnějších kampaní, jakou si Total War her pamatuji. Jen říkám, že je to hra plná designérských rozhodnutí, nad kterými zůstává rozum stát.

Hra je zasazena na přelom 9. a 10. století, do doby vikingských invazí do Británie. Hrajete za jednu z deseti frakcí, rozdělených do pěti skupin (Sasové, Gaelové, Welšané, východoangličtí vikingové, ostrovní vikingové). Každá frakce má své bonusy a každá skupina specifickou mechaniku. Vývojáři slibovali, že každá frakce bude mít také rozvětvenou, dynamickou příběhovou kampaň, jejíž úkoly budou reagovat na hráčská rozhodnutí. Zde mě čekalo první brutální překvapení: při hře za Circenn bylo mým hlavním úkolem najít kámen ze Scone, na němž byli korunováni skotští králové. Dostal jsem řetěz náhodně generovaných misí ve stylu "dobyj tuhle vesnici. Teď dobyj tuhle vesnici, atd. atd." Po asi pěti pokusech jsem se na misi vykašlal a na mou hru to nemělo žádný vliv. Postranní mise, zaměřené většinou na formování skotského království v historických hranicích, dávaly větší smysl, ale rozhodně nebyly nijak revoluční.

Pravidla strategické části hry dostála řady změn, z nichž některé jsou dobré, některé divné a některé vyloženě špatné. Ze hry zmizeli agenti (kněží, šampioni a špehové z Rome 2 a Attily) a dokonce i flotily, takže jediné jednotky, které ovládáte, jsou armády. Tahy jsou tak jednodušší a rychlejší, ale část strategického bohatství zmizela. Krom toho nechápu, proč zrovna ve hře točící se kolem VIKINGŮ zrušit flotily a námořní boj poslat ke dnu. Ale budiž. Z podobného soudku je rozhodnutí, že v provinčních vesnicích nemůžete změnit budovy. Když je v Aberdeenu jednou ovčí farma, bude tam navěky ovčí farma. Se stim smiř. Anebo zrušení možnosti dobytá sídla vypálit. Já vím, že Attila byla hra o apokalyptickém konci civilizace, ale přeci jen nerozumím tomu, proč Hunové vypalovat města umí, zatímco vikingové to nezvládnou... Asi nejlepší z těchto inovací je rozhodnutí zrušit domobranu malých sídel a vesnic. Obléhací bitvy se tak odehrávají pouze v hlavních městech provincií. Zde ale byly domobranné jednotky posíleny natolik, že i když vám město nebrání armáda, má smysl se pokusit jej bránit, protože máte jakous-takous šanci. Celkově jsem během kampaně narazil na menší počet bitev než v Attilovi, ale mnohem víc jsem jich odehrál ručně, protože byly vyrovnanější a hrálo se o hodně. Za to patří vývojářům poklona.

Samotné bitvy žádných převratných změn nedoznaly. Na rozdíl od Rome 2 a Attily mají všechny frakce podobné soupisky a jsou takřka vyrovnané. Skoti mají lepší mečíře a kušníky, Angličané zase lučištníky a kopiníky a Vikingové samozřejmě berserkry se sekerami, ale v podstatě ve všech armádách narazíte na podobné typy jednotek ve srovnatelné síle. Značně upozaděný byl význam jízdních jednotek, z historických důvodů chybí jízdní lučištníci a těžká kavalerie má spíš podpůrnou úlohu.

Diplomacie rovněž zůstala od dob Attily téměř beze změn, zato vnitřní politika frakce byla překopána úplně. Všechny postavy mají tři staty (vedení - vládu - zápal) a dva ukazatele (vliv a věrnost). Při levelování jim můžete přidat bodík do jednoho z deseti řetězců, které uvedené staty a ukazatele ovlivňují a zároveň dávají postavám bonusy v boji nebo správě země. Krom toho přibyla léna, která jako král můžete svým věrným přidělovat a tím si zajišťovat jejich věrnost. Když někomu udělíte léno, vzroste tím ale i jeho vliv a je špatné mít leníky, kteří mají stejný vliv jako král. Politické akce navíc krále častokrát nějaký bodík vlivu stojí, což najednou může zamíchat celou správou království. Ze hry také úplně vypadla otázka náboženství (což opět, vzhledem k historické době nedává smysl!) a nahradil ji systém věrnosti frakci, který navíc, zdá se mi, pracuje pouze proti vám (obsazené provincie se bouří, pokud jsou věrné nepřátelské frakci, ale pokud vaši provincii obsadí nepřítel, nikdy se mi nestalo, že by povstali rebelové v můj prospěch...). Chvíli mi trvalo, než jsem politiku řádně pochopil, ale poté jsem si ji vyloženě užíval - je zrádnější, ale také zajímavější než v Attilovi či Rome 2.

Poslední poznámka se týká mapy světa. Ta je skutečně velká, detailní a krásná. Pohyb na ní zabírá armádám dost dlouho, takže přesun mezi dvěma sídly může trvat 2-3 tahy a přesun mezi provinciemi často víc než pět tahů. To prohlubuje strategické plánování v pozdějších fázích hry. Když jsem dospěl (kolem 130. tahu) k nevyhnutelné konfrontaci mezi sjednoceným Skotskem a sjednocenou Anglií, bylo na obou stranách víc než šest armád a bojovalo se na čtyřech frontách, takže směr výpadů jsem musel promýšlet několik tahů dopředu a mnoho bitev odehrávat ručně, protože ztráta jedné fronty mohla znamenat krach celé ofenzívy, vpád nepřátel do země, zhroucení ekonomiky a totální porážku.

Když to shrnu, Thrones of Britannia nejsou špatná hra. Jen nejsou zdaleka tak revoluční, jak jsem očekával. Snaží se dělat celou řadu změn, ale ty občas vyzní doprázdna, anebo se smrsknou na prosté škrtání mechanik známých z minulých titulů. Přesto to v celku fungovalo a při hraní jsem se, po frustrujících začátcích, velmi dobře bavil.

7/10

Viridi jsou takové hezčí tamagoči, v němž se však místo kuřete ujmete hrnku plného skalniček. Grafické provedení je jednoduché, ale hipstersky hezké, rostlinky jsou rozmanité a když se o ně hezky staráte, odmění vás krásným květenstvím. Vývojáři do hry občas přidají nějaké "eventy", takže na podzim padají v pozadí lístky a prší, v zimě sněží atd. Každý týden dostanete zadarmo jednu náhodnou sazeničku a komu je to málo, může si další přikoupit za peníze.
Kolem a kolem jsou Viridi sice zbytečná hříčka, ale kupodivu jsem si brzy vypěstoval zvyk svou zahrádku obden navštěvovat, plít a zalívat a podívejme, vydrželo mi to už sedm měsíců. Za tu dobu jsem odemknul všechny rostliny s výjimkou jediné, většina z nich mi vykvetla a viděl jsem tak asi vše, co hra nabízí. A přitom čistého herního času v ní mám sotva 7 hodin. Pokud prahnete po něčem hezkém na počítač nebo (lépe) mobil, stojí Viridi za zvážení. Škoda jen, že ze zahrádky nejde udělat spořič obrazovky, to by bylo teprve fajn...

Klady:
====
- hezká indie grafika
- pohodové, nenáročné a překvapivě návykové

Zápory:
======
- pořád o něco horší než živý hrnec se skalničkami ;-)

Myšlenky, pocity, životní postoje tvoří spodní proud vědomí, jenž někdy potřebuje vytrysknout na povrch v imaginativní podobě. Někdy tak vznikne obraz, jindy kniha, báseň, hudební skladba - anebo hra. Old City: Leviathan Vám dává na každém kroku pocítit, že vše, o čem mluví, leželo autorům dlouho na srdci, že své záměry dlouho promýšleli, a že se s výslednou podobou hry vyloženě mazlili. Výsledkem je hra místy dojemně krásná, jindy moralistní a absurdně mudrlantská.

Příběh se odehrává v útrobách metaforického Leviathana, tedy onoho Starého Města z názvu hry. Tam prý žili lidé před Pádem. Nyní, po Pádu, se starý svět rozpadá a na jeho troskách se hraje o podobu světa nového. Proti sobě stojí tři frakce přeživších, jež příliš brzy vyeskalovaly své filosofické rozpory do krvavé války. Vy se ocitáte v roli jednoho z Minotaurů, tedy těch, kdo se nepřiklonili ani na jednu stranu a místo toho hledají symbolický zdroj - zdroj pitné vody, jenž všechny přeživší udržuje při životě.

Už z expozice je vidět, že se bude hrát na existencialistická témata a budou se klást otázky, jež si lidstvo v podobě nejrůznějších mýtů kladlo odjakživa. Příběh hojně aluduje na babylonské, řecké a židovsko-křesťanské mýty (hlavní postavy se jmenují Jonáš, Šalamoun, Abrahám, Mojžíš...) a tyto aluze jsou někdy překvapivě chytré a neprvoplánové. Jenže když k tomu přibudou sny, halucinace a odkrývání traumatizujících vzpomínek, stává se z toho všeho poněkud hustá a obtížně stravitelná kaše. Dlouho jsem zamýšlel zahrát si Leviathana znovu a v rámci blogu rozebrat každou kapitolu (hra je rozdělena do 11 kapitol) samostatně a shrnout si (pro sebe a potenciální čtenáře), o co v ní asi jde. Ale nakonec jsem tento plán zavrhl z obavy, že bych nakonec zjistil, že to byla ztráta času. Rozumějte: nemohu říct, že bych příběh po prvním dohrání v úplnosti pochopil, ale také si nejsem zcela jist, zda za pochopení stojí...

Ve vývojářském týmu zjevně chyběl slušný editor, který by autory v tomto směru korigoval. Nejviditelnější je to v textových "denících", které (jako v mnoha jiných adventurách) sbíráte. Zatímco jindy si podobné hry vystačí se sto až dvěma sty slovy, zde na vás vychrlí několik stránek textu. Někdy jsem čtením "deníků" strávil 15-20 minut - tedy tolik, kolik trvalo projít celou úroveň! To by se dalo těžko omluvit, i kdyby tyto "deníky" byly skvěle napsané - jenomže ony jsou častokrát jen děsně rozvláčné a upovídané. Totéž platí o promluvách hlavního hrdiny, jež by zkrácení a větší dramatičnost potřebovaly jako sůl.

Co se audio-vizuální složky týče, je na místě velká chvála. Ano, kvalita textur je slabší a prostředí statické, ale na indie hru z roku 2014 vypadá Leviathan nádherně, zvláště díky krásným světelným efektům. Soundtrack je decentní a dobře načasovaný a skvěle dokresluje atmosféru osamělosti a rozkladu.

Zkrátka: kdyby se autoři nesnažili tolik tlačit na pilu, mohlo se jednat o krásně pochmurnou, meditativní procházku postapokalyptickým světem ve stylu Stalkera nebo Falloutu bez questů a nestvůr. A to by nebylo vůbec málo. Takhle je to spíš podivná přednáška z filosofie, jíž můžete nebo nemusíte chtít věřit.

Klady:
====
+ výborná kostra příběhu a svět s mocným potenciálem
+ dobrá práce se symboly a mýty
+ krásná grafika a magické prostředí (na svou dobu a rozpočet)
+ soundtrack

Minusy:
=====
- obskurní a špatně komunikovaný závěr příběhu
- texty by zasloužily proškrtat
- první díl trilogie, která zřejmě už nikdy nespatří světlo světa

Gone Home je poměrně originální walking simulator, jehož autoři nevsadili na krásnou přírodu nebo rozlehlé prostředí, nýbrž na krátký, komplexní a značně tajemný příběh. Dvacetiletá Katie Greenbriar se vrací domů do USA po ročním pobytu v Evropě. Během její nepřítomnosti se rodiče s její sedmnáctiletou sestrou Sam přestěhovali do obrovského sídla Arbor Hill, které zdědili po otcově strýci. Jenže když Katie přijede domů, nečeká ji večeře a vyprávění u rodinného krbu. Dům je prázdný a vypadá to, jako by jeho obyvatelé právě odešli. Co se stalo?

Na to budete muset přijít sami pomocí všemožně se povalujících papírků, dopisů, účtenek, vzkazů na záznamníku a dalších zpráv. Hra obsahuje i pár jednodušších adventurních puzzlů, většinou ve stylu "najdi kombinaci k sejfu" nebo "najdi klíč". Valná většina hry je ale o hledání a čtení papírků a dávání dohromady příběhů jednotlivých členů vaší rodiny.

Příjemné překvapení je, že Gone Home v žádném případě není horror. Jeho atmosféra se nese v duchu tajemna a očekávání nějakého zvláštního rozuzlení, ale nemusíte se bát, že by na vás ze skříně vypadla zkrvavená sekera nebo oběšená kočka. V tomto ohledu mi Gone Home připomínalo asi nejvíc Firewatch: něco tu není v pořádku, potenciálně hrozí nebezpečí, ale nejde o nic skutečně děsivého.

Druhý komentář si zaslouží způsob vyprávění. Gone Home vám toho o vaší rodině řekne opravdu HODNĚ, takže na konci hry (po zhruba 2-4 hodinách) můžete mít velmi přesný obrázek o nadějích, snech, zklamáních i obavách všech čtyř obyvatelů Arbor Hillu. Můžete, ale taky nemusíte. Všechno totiž závisí na tom, jak pečlivě hledáte a čtete zprávy, a jak si je dovedete pospojovat. Hra sice žádný dopis neschová tak, aby ho bylo obtížné najít, ale pokud spěcháte k rozuzlení celé záhady, můžete snadno plno stop přehlédnout. Konec hry a výsledný zážitek je proto značně závislý na vaší vlastní trpělivosti a interpretační snaze: můžete mít docela přesný obrázek o tom, co se stalo, anebo si nevěřícně vytírat zrak a ptát se "a to je jako všechno?" Proto radím: buďte trpěliví a nespěchejte.

Velmi příjemně funguje i fyzika hry, která vám umožňuje brát řadu věcí do ruky (podobně jako Penumbra, Amnesia nebo Soma), prohlížet si je - a přidává dokonce praktickou funkci položení věci zpět na původní místo, takže pokoj po vaší prohlídce nemusí vypadat jak když ho vyrabovali mongolské hordy. Věci si můžete poponášet s sebou, čitelnost dopisů závisí na světle... Ano, jsou to detaily, ale potěší. Katie chodí příjemnou rychlostí a dokonce se umí i skrčit, což opět přidává na pocitu, že hrajete za skutečnou postavu, a ne za "transparent eyeball".

Bohužel kromě chvály mám vůči Gone Home i pár výhrad - především k technické stránce hry. Graficky sice GH neurazí, ale rozhodně to není lahůdka typu Vanishing of Ethan Carter nebo Everyone Has Gone To Rapture. Dokonce i stařičká Dear Esther měla větší kouzlo. Grafice GH sice nejde upřít praktické vychytávky (nápisy jsou dobře čitelné i v enginu hry, takže nemusíte každý papír brát do ruky - a platí to dokonce i o takových věcech jako o hřbetech NEINTERAKTIVNÍCH knih v knihovně!), ale celkový dojem pokulhává.

Také ke zvuku mám výtky. Ačkoliv celkové ozvučení a namluvení je fajn a punkové kazety, které po domě najdete, dodávají opuštěné atmosféře zvláštní kontrapunkt, dost mě štvala nevyvážená prostorovost zvuků. Stojíte ve skleníku a venku prší. Koukáte ven - zvuk deště je silný. Pootočíte hlavu a - ačkoliv jste neušli ani milimetr - zvuk citelně zeslábne. Opět, může to znít jako prkotina, ale celkový dojem to trochu kazí.

Má největší výhrada však směřuje k ceně hry. Ano, Gone Home je skvělý walking simulator a pokud tento žánr máte rádi, neměl by vám ve sbírce chybět. Ale za dvacet EUR ty tři hodinky herního času nestojí. Mimo jiné i proto, že jakmile hru jednou projdete, už není moc důvod se k ní znovu vracet. Takže pokud máte rádi své peníze, počkejte s koupí na výprodej, až GH bude k dostání za pět, šest EUR, anebo si ji kupte přes internet, kde se dá už nyní sehnat za 130,- Kč.

PLUSY
====
- způsob vyprávění příběhu
- nehorrorový walking simulator
- příjemné zlepšováky v oblasti fyziky a čitelnosti textur

MINUSY
=====
- grafika není kdovíjak krásná
- prostorovost ozvučení
- cena na Steamu

VERDIKT
=====
8/10

Jelikož jsem před nějakými dvěma lety nasypal bratrům Bischoffovým do kickstarterové kasičky na hru Stasis, která Cayne předchází a odehrává se ve stejném univerzu, sledoval jsem vývoj téhle hříčky takřka od plenek a s velkým očekáváním. A zklamán nejsem.

Stejně jako Stasis je i Cayne point'n'click adventura z izometrického pohledu, notně inspirovaná stařičkým (ale stále výborným) Sanitariem. A stejně jako ve Stasis, i zde se ocitnete v kůži někoho, kdo měl trochu jiné plány, ale místo toho se probouzí v kolabujících laboratořích, v nichž experimenty na lidech jsou jen třešinkou na dortu perverzity. A jestliže John, hledající v biotechnologickém pekle svou manželku a dceru, na tom byl škaredě, hrdinka Cayne, Hadley, je na tom ještě o dva chlupy hůř: nosí totiž ve svém břiše nechtěné dítě, které možná není tak úplně dítě...

Příběh Cayne je notně ponurý, krvavý a beznadějný. Podobně jako Stasis dává hráčům nahlédnout do světa, jenž si v ničem nezadá s temnými vizemi budoucnosti z Vetřelce 3 nebo Horizontu události. Atmosféra se do vás zakousne a nepustí, a to dokonce i když budete půl hodiny frustrovaně klikat vším na všechno, abyste se posunuli dál.

Grafické zpracování je oproti Stasis mírně vylepšené. Prostředí jsou pochmurně krásná a oproti interiérům vesmírné lodi Groomlake přeci jen rozmanitější. Drobná výtka směřuje jen k interakcím postav s prostředím - občas je na nich vidět, že se jedná o 3D modely pohybující se po 2D tapetě. Ale to se dá přehlédnout. Co naštve více je ale tendence hry čas od času padat (za 3 hodiny hraní 2 crashe).

Naprosto špičkové je ale zpracování zvuku, namluvení a soundtracku. Žádné ploché komentáře: herci křičí, brečí a řvou přesně tak, jak se na správný horror sluší. Nepodařilo se mi dohledat, zda soundtrack pro Cayne napsal také Mark Morgan (Fallout, Wasteland 2), ale rozhodně zní podobně - tj. skvěle temně.

Délka hry není nijak dechberoucí - oproti Stasis je asi třetinová, tj. cca 2-3 hodiny bezzásekového hraní. Jedná se ovšem o poctivou adventuru se středně těžkými puzzly, takže při hraní bez návodu můžete počítat dobou minimálně dvojnásobnou. A to u free-to-play titulu není zas tak málo.

Plusy:
====
- atmosferický horrorový příběh ze světa Stasis
- výborný dabing a soundtrack
- zadarmo

Mínusy:
=====
- grafické a technické zpracování má své mouchy
- kratší herní doba

Verdikt:
======
8/10

Polský kříženec walking simulatoru a slendera, který se navíc zakládá na skutečné, dosud nevysvětlené záhadě? Se Seanem Beanem v hlavní roli? To by mohlo být super. A nebo taky ne.

Osobně jsem se na Kholat hodně těšil, i přes spíše záporná hodnocení z časopisů i Steamu. On totiž incident v Ďatlovově průsmyku je opravdu zajímavá událost ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Zánik_Ďatlovovy_výpravy ) a nabízí látku na kvalitní horrorovou hru. Výsledné dojem je ale bohužel opravdu rozporuplný.

Nebudu si nic nalhávat, příběh jsem vůbec nepochopil. Myslím, že hlavní postava je důstojník KGB, pověřený vyšetřováním zmizení Ďatlovovy výpravy - místy to ale vypadá, že je to přeživší z gulagu, šílený vrah, nebo možná duch, anebo třeba všecko dohromady. Vlastně to ale není vůbec důležité. Po krátkém úvodu v liduprázdné zafoukané vesnici a průchodu "bílou tmou" vánice (metafora?) se ocitnete v noční vysokohorské krajině na úbočí hory Cholat a s mapou a kompasem vyrazíte na průzkum. Na mapě jsou označena "zajímavá místa" s důležitými útržky Ďatlovova deníku, které musíte najít a posbírat. Kromě nich se v průsmyku povaluje plno dalších dokumentů, které by měly poodkrýt pravdu o podivné tragédii (ale ve skutečnosti obsahují jen nesouvislé výkřiky a náznaky konspiračních teorií, za jaké by se i Krajní meze hanbou propadaly).

Vtip je v tom, že vaše mapa je skutečná papírová mapa se severem nahoře a jihem dole, která vám vůbec neříká, kde právě jste a kudy máte jít. Šibal Ďatlov vám navíc v průsmyku nechal na kamenech napsané souřadnice míst, kde jsou schované další stránky. Stačí si trochu pohrát s mapou a buzolou... Ačkoliv si na tuto mechaniku řada recenzentů stěžovala, mně nevadila - ba dokonce mě v počátcích bavila. To bohužel nelze říct o druhé herní překážce: poloviditelných monstrech, která stránky hlídají, a která jsou navíc nadána nemilou schopností teleportace. Když připočtete nerovnoměrně rozmístěné savepointy a místy ztíženou orientaci, má hra zaděláno na pár pěkně otravných pasáží. Ty navíc zcela podrývají hororovou atmosféru hry. Opakovat tutéž pasáž osmkrát, aby vás zabilo totéž neviditelné teleportovací monstrum je totiž sice k pos***, ale rozhodně ne strachy.

Kholat ale obsahuje i mnoho dobrého. Příběhové pasáže na "důležitých" místech jsou notně atmosférické (výstup na horu s domorodým pohřebištěm a úprk z ní) a vizuálně omračující (např. schodiště k obětnímu kameni). Samotná hra má krásně graficky zpracované lokace (jeskyně, ústřední monolity, místa s kombinací ohně a ledu), výborné zvukové efekty a povedený soundtrack. Zasazení hry do prostředí zamrzlých velehor je samo o sobě originální a činí samotné přecházení z místa na místo pod palbou sněhových vloček a s nářkem nekončícího vichru v uších možná nejlepším zážitkem z celé hry. Horská krajina je překvapivě různorodá, narazíte v ní na znepokojující totemy domorodců, temné jeskyně i opuštěnou vesnici, a některá místa navíc mají uhrančivě nereálnou symboliku (sklaní stěna s profily, které vypadají jako lidské lebky). Škoda jen, že autoři toto lákavé a působivé prostředí využili jen k vršení hororových klišé, místo aby ho oživili reáliemi s pozadím skutečné tragédie na svazích Cholatu, a že si neodpustili frustrující pasáže s nestvůrami.

Plusy:
====
- krásné grafické zpracování
- originální prostředí nočních velehor
- kvalitní zvuk, soundtrack a namluvení

Minusy:
=====
- nesmyslný a klišovitý příběh
- frustrující "akční" pasáže
- promarněný potenciál zajímavého námětu

Verdikt:
=====
5/10