Příběhy Zabijáků v Češtině

Přeložené příběhy všech zabijáků ve hře do češtiny.

The Trapper: Evan MacMillan (Pastičkář)

Ten muž je naprostá nestvůra s ohyzdným úšklebkem rozervaným napříč jeho maskou sledujíc každý můj krok. Je jako lovec, který nás stopuje a připravuje své ničivé pasti mezi zeleň a stromoví. Nesmírná ostražitost a lehký krok je nezbytná zbraň k vyhnutí se krvelačnému sevření medvědí pasti nebo spárům toho, čemu jsem začal říkat "Uboze se křenící zabiják". Mnohokrát se mi povedlo chytit se do jedné z těchto pastí. Nezbývalo mi nic jiného, než strach z tupých hrotů deroucí se k mým kostem a z těžkých kroků, které vždy nevyhnutelně odhalí umělý, sadistický úšklebek. S pastmi a lovcem je to vždy neustálý boj mezi sledováním toho, co je před tebou a toho, co je tam dole.

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera, Lis. 1896 o Pastičkáři

MacMilan Estate byl industriální komplex patřící Archiemu MacMillanovi. Ten zde vládl pevnou rukou a stejný přístup měl i co se týče výchovy svého syna Evana. Chlapec to otci nikterak nezazlíval, naopak ho obdivoval. Když dospěl, velmi ho těšilo, že se na chodu prosperující firmy může podílet.

Bohužel postupem času začal Archie duševně chřadnout. Stranil se lidí a vlivem paranoji věřil, že mu ostatní majetek nepřejí a za každou cenu ho chtějí o vše připravit. Evan se svého otce snažil ochraňovat a slepě plnil jakýkoliv jeho příkaz.

Brzy se v místě stala tragédie. Evan všechny zaměstnance odvedl do hlubokých důlních chodeb a zde je nechal pomocí nastražené výbušniny zavalit. Přesné záznamy neexistují. Kolik obětí padlo do rukou otce a syna nikdo neví. Největší hádankou však zůstává samotný Archie. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno v pasti, která byla ve sklepě jeho vlastního skladiště - vyhladovělé a opuštěné. A kam se ale vůbec poděl Evan?

The Wraith: Philip Ojomo (Přízrak)

Je tu nové zjevení, děsivější než cokoli co jsem dosud viděl, lovící ve stínech. Hýbe se jako silueta, objevující se a mizící při zazvonění děsivého zvonu. Je nemožné ho sledovat. Několikrát mě chytil, aniž by jsem si vůbec všiml, že se blíží. Často přesvědčen, že mám záda kryté, v mžiku se zjevil přímo zamnou, aby zaútočil zblízka.
Zůstaň v klidu a sleduj mlhu. Nehýbej se, nemrkej a pro lásku boží nedýchej. Jestli dokážeš ovládnout svůj strach dostatečně dlouho a zůstat v klidu, můžeš ve správném světle vidět mihotání, jak probíhá mlhou vpřed k tobě. Modlím se za tvé bezpečí.

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera, Lis. 1896 o Přízraku

Philip Ojomo přišel do této země s ničím, jen s nadějí na nový začátek. Byl šťastný když dostal nabídku práce v Autohaven Wreckers. Malý kousek vrakoviště, kde podplacení poldové přivírali oči nad poněkud pochybným podnikáním, které se tu konalo.

Ojomo se nestaral o to co se tu děje. Kriminální činnost znal velmi dobře z jeho domoviny a dokud se ho to netýkalo, nechal věci být. Pouze opravoval auta a obsluhoval drtičkou aut. Bylo to něco, co mu šlo velmi dobře. Auto vešlo dovnitř a malá kovová kostka vyšla z drtičky ven.

Opravdu se o nic nestaral až do jednoho chmurného dne, kdy jen náhodou viděl trochu krve vytékat z jednoho nerozdrceného auta. Když otevřel kufr, uviděl v něm mladého muže s roubíkem v ♥♥♥♥, svázanýma rukama a panikou v očích. Ojomo toho muže osvobodil a dokonce se mu podařilo uběhnout pár metrů, než ho Ojomův šéf zastavil a podřízl mu hrdlo. Když Ojomo požadoval od svého šéfa odpovědi, bylo mu vysvětleno, že nebyl nic víc než pouhopouhý popravčí, jelikož skoro každé auto mělo uvnitř živáčka a tohle byla taková ta "služba", kterou vrakoviště poskytovalo určitým "klientům".

Ojomovi přeskočilo a začal zuřit. Hodil svého šéfa do drtičky a nechal ji pomalu stačovat. Jak hlava jeho šéfa trčela ven, Ojomo jí chytil a vytáhl ji spolu s páteří ven z těla. Pak odešel a už nebyl nikdy spatřen.

The Hillbilly: Max Thompson Jr. (Vidlák)

Nejhorší tvář na pohled. Jeho duše je znatvořená a pokroucená ze stejně hrozného důvodu.Nosí s sebou smrtící motorovou pilu, kterou ovládá s ničivými následky. Jeho výhoda je také jeho slabinou, zvuk jeho pily prozrazuje, kde se ten netvor zrovna nachází. Tak jsem se snažil spoléhat na svůj sluch. Lpěl jsem na jakémkoli zvuku, který nevychází z přírody kolem.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera, Lis. 1896 o Vidlákovi

Syn bohatých velkostatkářů Maxe Thompson St. a Evelyn Thompsnové, tento bezejmenný chlapec byl nechtěným dítětem narozeným dvěma neurvalým rodičům. Šeredně znetvořený, byl uzavřen a držen dál od společnosti. Jeho rodiče zahanbení zjevem jejich syna, jej zazdily v malé místnosti a krmili ho skrz díru ve zdi. Ale když chlapec utekl, chopil se své pomsty surově a krutě, zmasakroval právě ty rodiče, kteří ho týrali místo toho, aby ho vychovávali.

Potom co tento čin byl vykonán, pokračoval chlapec ve svém životě na farmě, kde se vyžíval ve vyšinutém násilí na zvířatech vypuštěných na svobodu. Když se konečně osvobodil z jeho těžkých pout, běhal skrz kukuřičné lány, stíhal a masakroval cokoli, co dokázal najít. Těla Maxe a Evelyn nebyla nikdy nalezena, ale byla zde k vidění utýraná a vykuchaná zvířata rozesetá po celé farmě.

Farma Coldwind byla pak rychle zabydlená a půda se rozdělila a prodala. Nikdy se ale nenašel kupec pro statkářův dům. Možná to bylo kvůli tomu zvuku motorové pily, který byl slyšet během teplých letních nocí.

The Nurse: Sally Smithson (Zdravotní sestra)

Nová havěť vstoupila do arény. Zahlédl jsem jí jak, jaksi,... prolétla zdí. Pokrytá obvazy, které vyprávějí nevýslovný příběh něčeho strašlivého. Tahle... jak se zdá být zdravotní sestra, přináší další chorobnou úzkost v průběhu mých osamělých nocí, kdy mou mysl zatemňuje šílenství.

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Sally Smithson přišla do městečka se snem o dětském cupitání a smíchu v dřevěném domě, který postavil její manžel Andrew. Naneštěstí ji život nepřinášel do budoucna smích, ale plány zkázy. Andrew pracoval jako dřevorubec - práce co bohužel nese své rizika. Jednoho dne vedoucí Andrewa musel navštívit Sally, tato návštěva ji navždy změnila život. Byla zanechána sama, bez manžela.

Bez jídla na stole a bez jiné možnosti, Sally musela najít způsob, jak se uživit. Však jediné zaměstnání, které mohla získat bylo v Ústavu Crotus Prenn. Nikdo tam nežádal o práci, jedině pokud to byla ta poslední možnost. Přesně jako u Sally. Bez jakéhokoli vzdělání, začínala znovu na dně a byly ji přiděleny ty nejtěžší noční směny.

V průběhu let, její příčetnost dosáhla meze šílenství, dvě desetiletí viděla hrůzostrašné věci, které se jí zaryly do očí. Vzpomínky, které se vraceli každou noc. Týrána psychicky i fyzicky lidmi, kteří žádné meze nemají. Sally toto šílenství viděla tak zblízka, že jí samotnou úplně pohltilo.

Na konec nemohla snést ani o kapku více a představa očištění od toho všeho se vynořila uvnitř její choré mysli. Udělala to, co cítila že bylo nezbytné. Když jednoho dne v září dorazil ranní personál - našli přes padesát mrtvých pacientů bez života, ležících v jejich postelích zároveň se čtyřmi zaměstnanci, kteří byli také mrtví.

Pouze Sally přežila onu noc, ale její rozum byl pryč, kymácela se sem a tam bez přestání. Co přesně se stalo ví jen ona sama, ale vypadá to že někteří byli uškrceni, protože měli kolem krku podlitiny. Sally odvezla sanitka, ale ta nikdy nedojela zpět do nemocnice. Byla nalezena po nehodě v nedalekém lese, všechen personál byl mrtvý a Sally se pohřešovala.

The Huntress: Anna (Lovkyně)

Postava s maskou zajíce. Znepokojujíci pohled. Tento nepřítel má v sobě kus člověka. Pár střepů z obyčejného života. Zdá se, že je to lovkyně. Setkal jsem se s mnoha různými bytostmi, ale tahle je první s přirozenou schopností lovu. Na jiném místě by to mohlo být považováno za talent. Ale její talent pro sledování, chytání a zabíjení je jiný, lepší. Je v ní také něco jiného, vypadá to, že něco skrývá.

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Jakmile byla Anna schopna chodit, začala ji její matka učit, jak přežít drsný a osamělý život v severních lesích. Život v tak extrémně vzdálené a nebezpečné oblasti vyžadoval schopnost přežití a odolnost vůči nepříznivým podmínkám. Když slunce zapadlo, uchýlily se vždy obě do svého domu. Byla to stará chatka, která dokázala odolávat nejextrémnějším zimám. Anna odpočívala v matčině náruči obklopena svými dřevěnými hračkami a maskami, které pro ni matka vyrobila. Chodívala spát za zpívání ukolébavek a vyprávění příběhů. Měla šťastné sny, nevědě o blízké budoucnosti, která vše změní.

Anna s matkou pronásledovaly losa v lese. Věděli, že je to zvláště nebezpečná kořist, ale byla těžká zima a docházelo jim jídlo. Strach z vyhladovění byl větší než z tohoto zvířete. Bez varování los zařval a zaútočil na Annu. Ta byla paralyzována strachem. Los byl dost blízko Anny na to, aby viděla jeho dychtivost po krvi. Ale její matka se mu vrhla do cesty se sekerou v ruce. Ze rtů jí tekla krev. Los ji zvedl ze země. Se vší její silou zabořila sekeru do jeho hlavy a pokračovala v sekání, dokud na to měla sílu. Parohy praskly a Annina matka byla volná. Zvíře se zhroutilo na zem, bez života.
Anna byla příliš malá na to, aby s matčiným tělem mohla pohnout. Seděla v mýtině a matka ji držela zpívajíc její oblíbenou ukolébavku, aby ji rozptýlila od toho strašlivého skomírání losa. Táhlo se to, los pomalu ztichl a umrzl. Anna byla sama v tichém lese. Po chvilce se zvedla a šla zpět domů.

Jako malé dítě ještě moc nevěděla o životě. Naslouchala svým instinktům a byla spřízněna s přírodou. Jak dospívala a sílila, zlepšovala si své lovecké dovednosti, ale spolu s tím se její lidskost pomalu vytrácela.
Rozšířila své území a živila se lovem. Chodila lovit veverky, zajíce, norky a lišky. Nakonec ji tahle kořist nestačila a dychtila po něčem větším. Začala lovit vlky a medvědy. Jednou za čas procházeli lidi jejím lesem a netušili, jaké nebezpečí na ně číhá. Nešťastné duše, které zabloudily, zemřely jejím přímým zásahem. Ráda sbírala jejich nářadí, nástroje a hlavně barevné hračky a šaty, ale nikdy neměla to srdce zabít malé holčičky.

Dívky si odváděla zpátky domů. Její touha po vlastním dítěti pramenila z toho, že sama potřebovala lásku. V ten moment byla pro ně vše a hřálo jí to u srdce. Měla pro ně hračky, panenky a knihy, které nemohla sama přečíst. Její děvčátka byla přivázána okolo krku ke sloupům, protože je nemohla pustit, jinak by v divočině zemřela.

Pokaždé, když se tak stalo, a dívky zemřely na vyhladovění, nemoc a nebo umrznutí, tak to Annu hodně bolelo. Ničilo jí to a měla nutkání to zkoušet znovu, ale pokaždé to dopadlo stejně. Tak začala chodit drancovat nejbližší vesnice, zabila opět všechny, až na malé holčičky. Vždy měla na sobě jednu ze zvířecích masek, které matka pro ni vyrobila, neboť ji to velmi uklidňovalo. Vesničané si začali povídat o šelmě z Red Forestu: Lovkyni, která zabíjela muže a jedla dívenky.

Válka nakonec přišla i do lesa. Němečtí vojáci putovali přes její les, aby zaútočili na Ruskou říši. Nikdo jiný už do lesa nechodil. Vesničané opustili své domovy a už nebyla žádná jiná děvčátka k nalezení, jen vojáci s hlubokými ránami od seker. Celé skupiny zmizeli z ničeho nic. Když už válka skončila, pověsti o Lovkyni zmizely s ní.

The Shape: Michael Myers (Silueta)

Něco, nebo spíše někdo, je teď tady. Nikdy předtím jsem neviděl tuhle... Siluetu. Muž skrývající se za maskou. Přichází s odhodláním. Ale více se obávám jeho zřejmého pochopení jak zaútočit. Dokonce se mi nezdá jako někdo, kdo by přišel proti své vůli na tohle místo. Je v něm víc, než co dokážu pochopit?

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Někteří lidé jsou jednoduše špatní už od počátku. Jsou naplněný zárodek filtrované a ryzí formy zla.

Michael Myers je jedním z nich. Neměl nikdy žádný problém způsobit ostatním bolest a utrpení. Právě utrpení bylo přesně to, o co usiloval. Ale život sám o sobě dokáže být tvrdý dokonce i pro ty, kteří mají mysl plnou hrůzy. Rozdíl je právě v tom, jak se člověk vypořádá s řešením takových problémů. Aby Michael našel trochu vnitřního klidu, musel zabíjet. Když vzal své sestře život, policie našla na místě činu tichého chlapce oblečeného jako klauna.

Když člověk narazí na šířící se oheň, neměl by do něj přilévat benzín. Ale tohle byl postup převzatý úředníky, kteří neměli ponětí jakou formu to dá tomuhle démonovi v chlapcově těle. Poslání Michaela do psychiatrické léčebny byl chabý pokus zachránit ho jako nevinné dítě. Nezdařené terapie a noční řev ho udělali ještě víc uzavřeným a nepříčetným.

Lidé doufali že Michael Myers skončí zavřený, brzy zapomenutý a pohřbený jako selhání, které zanedlouho shnije. Ale on nakonec... utekl.

The Hag: Lisa Sherwood (Babizna)

Temnotou se šíří nový děs; její příchod mě zasáhne tak intenzivně, jako pohled na její ohyzdnou siluetu. Pokroucená a potrhaná ve všech ohledech, s šedavě mrtvou kůží nataženou přes její vychrtlé tělo. Paže té nestvůry připomíná hroznou zarostlou deformitu, která je schopna přeseknout oboje, jak maso tak kosti. Její přítomnost zde hovoří o nekonečném mučení podobném tomu mému. Zajímalo by mě - odmítla povolání Entity dokud ji sama nezlomila nebo si toto vše přála?

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Lisa Sherwoodová vyrostla v klidné vesnici hodně izolované od zbytku civilizace. Lidé v té vesničce byli laskaví a starší udržovali naživu pradávné tradice tohoto kmene. Často udržovali mír tím, že osobně řešili čím dál tím více vzácnější spory. Lisa měla obzvláště ráda kouzla pro ochranu a štěstí, které ji naučili kreslit. Jednou v noci, když šla domů lesem, bez varování nastala hrozná bouře. Když klopýtla po bažině, dující větry ji vlály ve vlasech a její deštěm promáčené šaty se jí lepily na její kůži. Na kluzkém mokrém bahně ztratila rovnováhu, otočila se dozadu a udeřila se hlavou o kámen. Střídavě ztrácela vědomí a při tom viděla mezi stromy temné siluety, které se k ní blížily. To je poslední věc, na kterou si pamatovala.

Její únosci ji udrželi připoutanou ke zdi v zatopeném sklepě. Ačkoliv byla místnost slabě osvětlená, mohla vidět další osoby, jejichž velké otevřené rány se hemžily mouchami. Trvalo to jen den, než se siluety vrátili. Řezali zrezivělými lopatkami kousky masa z těl vězňů a pojídali je až na kost. Většina z nich nepřežila dlouho poté, co na nich kanibalové začali hodovat, ale jaksi hluboko uvnitř Lisa odolávala. Hladová, nakažená a zmrzačená po několika týdnech mučení našla sílu a její vyzáblé paže se uvolnily z okovů. Tahala tak dlouho, až se kov dral její kůží a svaly, dokud nebyla volná. Pod hnijícími ranami byl vidět tuhý žlutý hnis a její obnažené kosti. Ale nemohla jít dál. V agónii myslela na domov a na starší. S posledním dechem do podlahy vyrývala symboly, které ji naučili pomocí toho, co jí zůstalo z prstů. Téměř okamžitě se v ní rozrostl temný hlad. Toužila po krvi. Přísahala, že se pomstí.

Vesničané, kteří ji hledali nakonec došli k té staré chatrči v bažině. Její dřívější obyvatelé byli zlověstně roztrháni a pohlceni neidentifikovatelným zvířetem. Ve sklepě uprostřed hnijících mrtvol a rozlezlého masa, bylo na podlaze krví namalováno kouzlo starších. Lisino tělo mezi ostatky nebylo, stejně tak nebylo nikdy nalezeno. Vesnice už nikdy nebyla stejná.

The Cannibal: Junior Sawyer (Kanibal)

Zda zabijáci vykonávají své ohavné činy nutkáním ve svých chorých duší nebo jsou-li do nich nuceni vnějšími okolnostmi je již dlouho otázkou debaty. Pro jednoho vraha jsou však vnější a vnitřní vlivy neoddělitelně spojeny. Leatherface netrpí touhou vnucovat svou vůli ostatním, uspokojovat tělesné nutkání nebo dokonce nepotřebuje ztišit hlasy ve své hlavě. Zabíjí, protože se bojí. Má strach, že mu ostatní ublíží; strach, že jeho rodina bude s ním nespokojena, strach, že jejich společná touha jíst lidské maso bude odhalena.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Dělá to co je mu řečeno, jeho rodina ho miluje a to je vše, na čem záleží. Cizáci jsou hrozbou a hrozby je třeba řešit.

Jako ty děti, které přišly nezvané do jeho domu. Chovali se jako by jim to tu patřilo. Slídili kolem domu a snažili se zjistit, jaká tajemství ukrývá jeho rodina. Ale Leatherface se s nimi vypořádal, tak jak již bylo řečeno.
On není jen ochráncem, má mnoho rolí a každá jeho role má svou vlastní tvář. Podává večeři, stará se o rodinu, dobře se obléká když se všichni chystají jíst. Děda a Ma se o ně všechny starali, ale dědeček je už starý a Ma si potřebovala trochu odpočinout, takže Leatherface a jeho bratři se do toho museli opřít sami. Rodina je pro něj všechno. Rodina je totiž ochrana a bezpečí.

Ale i když dělal to nejlepší, jedna dívka utekla. Pokusil se ji zastavit, honil se za ní tak rychle jak jen mohl, ale měla pomoc: dalšího cizáka, který řídil náklaďák. Zlý trucker zabil jeho bratra, přejel ho jako by byl vačice. Leatherface v zuřivosti na něj vyskočil s pilou připravenou pomstít jeho rodinu, ale náklaďák byl příliš rychlý. Odhodil Leatherface stranou a obrátil jeho pilu proti němu.

Když se díval jak se odjíždějí ti cizáci, popadl ho vztek, zármutek a bolest v kombinaci s obavami z toho, co se stane jeho rodině. Určitě se ti cizáci vrátí s policií a ta policie odveze jeho bratry a jeho dědečka. Co by bez nich dělal? Bez jejich pomoci by byl bezradný a zemřel by.

Jak se jeho svět hroutil, Leatherface se točil v kruzích s pilou všude kolem a snažil se zahnat nesčetné vnější hrozby, které ho obklopovaly.

Pak ho přepadl další pocit. Přišel z vnějšku jeho vize a se studeným strachem se mu vplazil pod kůži. Uvědomil si, že bez ohledu na to co mu mohou cizáci udělat, bylo zde něco horšího, něco většího co žilo ve stínu. Byl naplněn větší hrůzou než kdy předtím. Ale bylo to téměř uklidňující, jako strach, který cítil ke své rodině. Strach z jejich zklamání.

Byl přiveden na místo, které bylo povědomé, ale on to zde neznal i když instinktivně věděl co musí udělat. Nemohl selhat, stejně tak jakoby měl zde svou rodinu. Cizáci mohou přijít, ale on své schopnosti využije k překonání všech jejich hrozeb. Všude kolem bude křik, ale on tenhle svět opět utiší, dokud nezbude jediný zvuk a to požehnaný vřískot pily.

Jen ať cizáci příjdou.

The Doctor: Herman Carter (Doktor)

Mám potíže abych se nezbláznil. Každý den mi tento měnící se svět nabízí nové výzvy. Muž v obleku doktora mi zkřížil cestu. Z dálky jsem byl svědkem, jak prochází kolem a hledá... Ale on nebyl ... normální. Oči a ústa měl otevřené bolestně zneklidňujícím způsobem. Odkud se tito zloduši berou? Nevěřím mu, vypadá to, že chce přinášet jen bolest a ne uzdravovat. Zůstanu v povzdálí, to je asi ta nejmoudřejší věc.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Herman Carter už od útlého věku chápal dobře lidskou psychiku. Analyzovat a de-konstruovat něco tak mocného jako mozek ho zcela fascinovalo. Byl vzorným žákem a brzy získal pozornost svých učitelů. Vynikal na střední škole a jeho články byly vydávány v "Partisan" - psychologickém časopise. Během jednoho roku se Carter rychle zapojil do pokročilého neurovědního programu na Yalelu, který byl důležitý pro CIA. Ovládnout síly lidské mysli je nutnost pokud se chystáte dobýt svět a zničit nepřátele za mořem. CIA tomu rozuměla, takže výslech a zpravodajství se staly jejich prioritou číslo jedna. Potřebovali jen brilantní osoby - jako byl Carter.

Carter a jiní vrcholoví rekruti byli převedeni pryč z kampusu do tajného temného místa, nemocničního zařízení v Illinois známého jako Léryův Memorial Institut. Ochránce vždy touží po mentorovi a zde vystupuje jako jeho mentor pan Stamper, který učil Cartera, že informace jsou všechno a poznání je moc. Dostal všechny potřebné nástroje, pomocnou ruku a víceméně všechno, o co požádal. Nikdy si neuvědomil, že sluneční světlo začalo být tak vzácné. I on byl držen ve tmě, protože poznání vám nedává jen moc, ale také vás přemění v hrozbu.

Získat informace bylo jeho posláním. Pan Stamper povzbuzoval Cartera, aby šel ještě dál, ať to tady nebere jako normální zdravotnické zařízení - žádné oči je nesledovaly, neexistovala žádná pravidla, která by se měla dodržovat. Agentura ukázala Carterovi cestu správným směrem a pak se trochu stáhla, když viděla že Carter může pokračovat sám a po svém. Testované subjekty byly vyměněny za skutečné živé špehy. Lidé, kteří dělali problémy venku mimo zařízení. Carter si tuto novou roli osvojil - projekt Probuzení dostalo podobu na papíře a Carter ho popsal jako "experimentální výslech". Byl schválen a během několika měsíců Cartrovi nikdo neklepal na dveře. Koridor k jeho laboratoři byl naplněn výkřiky a sténáním, války lidi totiž děsí a zkreslený pohled na ně je příman pokud je nepřítel držen na uzdě. Fluorescenční světla na chodbě začala stále častěji blikat. Elektro-konpulzivní léčba se stala standardním jídlem na menu. Vězni držení v zařízení prosili stráže, aby je vzali do jiné laboratoře, hlavně ne do té Carterovy. Pověsti, které se šířily byly na počátku ignorovány.

Za ta léta se stal Carter známým jako Doktor, a nikdo se nikdy neptal jestli má lékařské vzdělání, nebo co se stalo vězňům poté, co se vzdali jejich informací. Teprve konečně potom, co se Léryho Memorial Institut na týden odmlčel, odhalili vyšetřovatelé skutečnou hrůzu, která se tam léta děla.

Carterova experimentální extrakce informací se změnila v děsivé a bizarní mučení. Pacienti a vězni byli nalezeni mrtví nebo ve vegetativních stavech se všemi typy poranění hlavy. V jeho kanceláři našli nejhrůznější objev ze všech. Byl to samotný pan Stamper s otevřenou hlavou do níž byla vložena, až do jeho zničeného, ale stále fungujícího mozku, řada elektrod a senzorů. Po Hermanovi "Doktorovi" Carterovi nebylo žádné stopy, ale jeho výzkumné práce naznačovaly, že vězně používal jako součást strašných experimentů ECT, když hledal všelék kontroly mysli.

Vláda o tom nechtěla slyšet. Toto temné místo bylo uzavřeno a navždy byli redigovány veškeré záznamy o Léryho Memorial Institutu.

The Nightmare: Freddy Krueger (Noční můra)

Toto místo si hraje s vaší myslí … neustále se ptám, zda sním nebo jestli jsem vzhůru. Zdá se, že tento poslední děsivý nemrtvý překlenuje tuto mezeru - mezi stavy, kdy jste vzhůru nebo spíte. Viděl jsem ho, jak loví jinou ubohou duši, někoho, kdo nemá takové štěstí jako já. Zjizvený muž s kloboukem a rukou pokrytou drápy. Všiml si mě, a to co se vlastně stalo, je pro mě stále záhadou. Mou mysl převzaly sny a já jsem si byl jistý, že zemřu, ale probudil jsem se. Ne jako tím způsobem, když jsem se probudil tam u táborového ohně, ale místo toho jsem se probudil… uvnitř tohoto bídného lesa, se vzpomínkami na noční můry. Nyní se bojím spát, ale také zůstat vzhůru.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Dokonce i když žil, byl Freddy Krueger stvořením z nočních můr pro ty, kteří ho znali. Skutečný charakter Freddyho byl skrytý za maskou vřelosti a přátelskosti, znám byl pouze jeho obětem. Když byly tyto oběti konečně vyslyšeny, jejich rodiče ze Springwoodu ho sledovali a vzali zákon do vlastních rukou. Mysleli si, že té noci je zbavil oheň onoho netvora a jejich děti jsou konečně v bezpečí, ale zlo je stejně silné jako jeho způsoby přežívání.

Uplynuly roky, hrůza byla pohřbena a oběti milosrdně zapomněly na to co zažily. Ale potom se Freddy vrátil a sny se znovu staly noční můrou.

Freddy zaměřil svůj hněv na ty, kteří mu ublížili a lpěl na své jediné posedlosti, Nancy Holbrookové. Ale podcenil její sílu a vynalézavost. Společně se svým přítelem Quentinem Smithem se jí podařilo oslabit Freddyho, znovu ho zmrzačit a konečně ho zabít.

Ale smrt Freddyho nechtěla už když se s ním poprvé setkala. Proč si oni tedy mysleli, že by ho teď příjmula? Znovu se vrátil naplněn pomstou. Pak zaměřil svůj zájem na chlapce, který mu zkřížil cestu k Nancy, jeho favoritce.

Freddy napadal Quentinovy ​​sny, terorizoval ho noc co noc, dokud jeho síly a psychická obrana nebyly na té nejnižší úrovni. Když nastal správný čas, donutil chlapce vrátit se k temné reflexi Badhamské školky. Zde chtěl mít dovršenou svou konečnou pomstu.

Freddy ho sledoval školními chodbami. Dal si na čas a vychutnával si každý okamžik pronásledování. To bylo to, co se mu nejvíce líbilo, zápach jejich potu ve vzduchu a zvuk těžkého sípavého dechu v povětří. Byl doslova jeho vlastní hračkou.

Na konci dlouhé chodby se objevil chlapec. Byl příliš unavený a vyděšený na to utíkat? Rezignoval na svůj osud? Freddy rozpřáhl doširoka paže a drápy vyrýval rýhy do zdí chodby. Jejich vrypy se táhly po trubkách a kovové skřípání jen doplňovalo chlapcův strach.

Do tekutiny, která na zemi pokrývala dlažbu dopadla sprška jisker od jeho škrábanců. Potom se v okamžiku vzňal modrý plamen a rychle pohlcoval místnost.

Chlapec náhle vyběhl, když Freddy v samé zuřivosti vyrazil z plamenů přímo k němu. Místnosti a zdi prolétly rozostřeně kolem, dokud se chlapec neobjevil ve Freddyho sklepení. Odtud nebylo úniku.
Freddy se pomalu otočil na chlapce. Jeho strach byl teď tak silný, že ho Freddy skoro mohl ochutnat, ale oči toho chlapce hořely obdivuhodnou nenávistí plnou vzdoru.

Freddy stáhl své drápy.

Náhle Freddy pocítil něčí přítomnost, která tu byla s ním; něco starého, mocného a temného. Pokřivení jeho duše ho pohltilo a jediným jeho vjemem byl zvuk, jak se v dálce ohýbají a vrzají dřevěné trámy. Náhle zařinčel kovový rachot. Bylo to něco tajemného a nepoznatelného, ​​na půl cesty mezi jazykem a čistou hrůzou.

V okamžiku jakoby se Freddy propadal a svět se kolem něj točil, náhle byl zpátky ve školce. Ale jeho školka to nebyla. Vypadala stejně, ale přece byla jiná. Jeho síly byly nějakým způsobem změnily a zaměřily se na ostatní. Chlapec totiž zmizel, ale chodbou chodila další kořist. Někteří by byli pro něj bezvýznamní, ale ostatní by se mohli stát jeho novými favority. Stejně všechni padnou do jeho spárů.

Freddy vytasil znovu své drápy.

The Pig: Amanda Young (Prase)

Zpočátku jsem vlastně věřil, že to opravdu bylo prase, které spalo přede mnou na zemi. Zvíře, které mi nějak uniklalo v banalitách mého starého života a podařilo se mu skončit na tomto opuštěném a zapomenutém místě. Ale pak povstalo ze skrčené pozice do stoje, s očima bez života ostražitě sledujíc mou osobu. Běžel jsem, jak nejvíce jsem mohl. Moje zvědavost mě ale zastavila na mém útěku a po pár metrech jsem se schoval ve skříni. Prase se pohybovalo jako dravec - a já jsem viděl: lidské tělo a na něm mělo jako ozdobu právě tu prasečí hlavu. Pomalu začala prohledávat skříň a její čenich byl jen pár centimetrů od mě. Zadržoval jsem dech, trpěl jsem pro to abych byl zase volný. Náhlý zvuk upoutal prasečí pozornost a ona odešla. Ale ne jenom tak, aniž by mi dala poslední pohled, jako by mi chtěla říci, že jsem dostal druhou šanci. Třetí už nedostanu.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

John Kramer, více známý jako Jigsaw, plánoval pro svého syna narození během čínského zvěrokruhu a to v roce prasete. Chtěl, aby jeho narození reprezentovalo plodnost a znovuzrození. Měl to být nový začátek pro něj a jeho ženu a začátek skvělého života pro jeho syna. Ale ten plán byl zničen tu noc, kdy se do kliniky jeho manželky vloupal narkoman a doufal, že se mu podaří něco ukrást.

Tato událost vyústila ve smrt jeho nenarozeného syna. John nakonec narkomana dohnal a udělal si z něj jeho první testovací subjekt. Prase se stalo reprezentací nemoci, která požírá Johna zevnitř. Je to připomínka, že jsme jen maso, pokud se nepovýšíme svým jednáním a uchopením života z čelistí smrti. Prase se stalo prostředkem a agentem Jigsawa, který utvářel předměty k jejich zkouškám. Pro některé z těch, kteří se stali vítězi v Johnově hře, mohl být symbol prasete stále symbol znovuzrození do jejich nových životů, jako učňů a dokonce i žáků samotného Jigsawa.

To byl případ i Amandy Youngové, problémové duše, jejíž život byl sbírkou katastrof a to jak pro jí samotnou, tak pro její okolí. To se změnilo, když čelila Jigsawovu testu. Rozhodla se, že její život přeci za něco stojí a se cítila být povolána Jigsawovými pohnutkami, připravena převzít jeho hru, když ho stravovala rakovina.

Ale časem se stávala více závislou na Johnovi, její úzkost při jeho blížící se smrti přerostla ve víru, že jejich testovací subjekty nejsou schopni se zachránit a znovuzrodit se prostřednictvím okolností her. Když ji John viděl, přichystal jí další hru. Byla to další šance zachránit se, ale Amanda nechala její hněv a žárlivost řídit její činy. Ve zkoušce selhala a následkem toho byla postřelena do krku.

Náhle se temnota vynořila z dlažby, doprovázena zvukem skřípajícího dřeva a pohltila Amandin zrak. Najednou se objevila v lese znovu pozorujíc svět očima prasete. Stromy kolem ní ji obklopovaly a jejich větve se k ní natahovali ze všech stran. Přepadla ji vlna paniky a ona slyšela, jak se uvnitř její masky ozývá její vlastní dech.

Byla zatracená? Nebo ji někdo proklel, aby v této masce zde strávila své další dny? Nebo to byl jen další test? Je možné, že neselhala? John vždycky myslel o krok napřed před všemi ostatními, naplánoval každou eventualitu, a on by se jí snad jen tak lehce nevzdal?

Jigsaw možná zmizel, ale předal ji samotnou někomu jinému. Bytosti, která by mohla být sama o sobě symbolem, který prase představuje. Nakonec viděla, že rozhodnutí, která učinila jsou správná. Čas na hry skončil. Žádný z nich neměl šanci na vykoupení.

Oni jsou maso a masu bylo předurčeno zemřít.

The Clown: Jeffrey Hawk (Klaun)

Když jsem procházel mlhavými závoji, které vymezují říši tohoto místa, věděl jsem, že poprvé jsem nebyl sám. Něco procházelo přes tyto zapomenuté cesty, jeho jasné barvy stále jasně viditelné i přes hustý mlhavý opar, který se mezi námi táhl. Když jsme se z mlhy vynořili do nového, přesto nějakým způsobem známého místa, poprvé jsem to viděl jasně: karavany a maringotka tažená něčím, co se zdálo být koněm, ale podle mých očí to bylo starší a hrůznější.

Díval jsem se ze stromů, jak se ve dveřích objevila prasklina, a do tohoto pustého místa se rozlévalo teplé, zlaté světlo. Domnívám se, že to bylo záměrné pozvání, ale ta postava, která se objevila, byla něco jiného. ​Jeho kostým vypadal jako směs, klauna, mima a dalšího pouťového oblečení. Jeho tvář byla jako noční můra pokrytá mastnými líčidly a přes jeho ochablé rty se šklebila karikatura úsměvu. U pasu mu vysela sbírka toho, co vypadalo dočista jako prsty. Ale jaké stvoření by bylo tak nelítostné, aby sbíralo takové trofeje?

Klaun si prohlédl své nové okolí a jeho pohled ulpěl na mě. Jeho grimasa mu rozdělila obličej ve dví a přikývl na mě, než se vrátil do karavanu. Mám podezření, že upřednostňuje, aby jeho oběti byly méně při vědomí než jsem já a za to jsem poděkoval hvězdám.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Kenneth Chase se narodil v roce 1932 při komplikovaném porodu, který jeho matka nepřežila. Tato událost vedla k tomu, že si s otcem nikdy nebyli blízcí. Jak chlapec rostl všímal si, že otec chová větší zálibu k alkoholu, než k němu samotnému. V době, kdy byl Kenneth ve škole žili oba jakoby separované životy.

Vyrostl z něj neobyčejně vysoký a silný chlapec, s významnou atletickou zdatností. Vyrostl vysoký a silný, Vynikal v silových sportech, ale vyhýbal se jakýmkoliv pokusům, aby byl zařazen do týmových sportů.

Cestou domů ze školy často nacházel na zemi ptačí pírka a tak je začal sbírat a ukládal je do krabice od doutníků, kterou měl pod postelí. Když byl jeho otec v práce nebo ve svém alkoholovém opojení, Kenneth trávil hodiny sám, fascinovaný pravidelností háčků na peří a pocitem měkkosti, když jimi přejížděl po vlastních rtech. Díval se na ptáky, kteří chodili do krmítka na jeho zahradě a představoval si, jak měkké musí být jejich peří. Rozhodl se tedy, že si jednoho chytí. Spřátelil se s místním zubařem, aby získal nějaké anestetikum. Nalil ho do krmítka, a čekal až se do jeho pasti nějaký pták chytne. Doufal, že uspí ptáka na dost dlouho, aby ho mohl nerušeně hladit.

Po pár nezdařených pokusech chytil drozda. Jak mu ležel v dlani, pocítil náhlé vzrušení z toho, že mu je ptáček vydán na milost. Původně plánoval sevření uvolnit, jakmile se ptáček zotaví z anestetika. Namísto toho, se jeho oči vyvrátili v sloup, byl jakoby v extázi a jeho sevření zůstalo pevné. Jeho prsty se pomalu stáhly kolem ptačího hrdla a stiskly, až konečně mu v hrudi přestalo být srdce. Zlikvidoval ptačí tělo a nechal si jen peří, s nímž začal svou novou kolekci a ty ostatní vyřadil jako „falešné“.

Kolem roku 1940 Kenneth opustil školu a začal pracovat v místní restauraci. Rovněž jeho touha eskalovala k větší kořisti, jako jsou veverky, mývalové a psi, na kterých zkoušel různé dávkování anestetik pro větší kořist.

Začátkem roku 1954 zmizel v městě mladý muž a při jeho hledání se celé toto město obrátilo vzhůru nohama. O několik měsíců později, Kennethův otec, zatímco dělal nějakou práci v prostoru pod domem, našel krabičku na doutníky. Otevřel ji a viděl, k jeho hrůze, že obsahuje peří, zvířecí tlapky a mužský prst.

Kenneth se vrátil z práce a viděl, jak jeho otec opouští prostor pod domem s krabicí doutníků v ruce. V tu ránu se Kenneth otočil na patě a už se nikdy nevrátil zpátky domů. Po několika týdnech drsného života se setkal s cestujícím cirkusem a se svou ohromnou silou byl najat, aby pracoval na lanech. Dal si také nové jméno: Jeffrey Hawk.

"Jeffrey" se najednou obklopoval blízkou komunitou a musel se naučit stýkat se s lidmi. Oblékl si tedy novou osobnost jako převlek, rychle se stal známým jako okouzlující a ochotný a byl uvítán do své nové rodiny.

Během příští dekády, zůstal s cirkusem, cestovat po všech koutech Spojených států. Ale s potulným životem, který obnáší jen málo povinností, se lehce dostanete do špatných návyků. Pití, nezdravé jídlo, drogy, to bylo jeho. Po určitou dobu mu tyto zlozvyky stačily, ale pak se jeho staré touhy vrátily a jeho kočovná existence se mu stala prostředkem k tomu, aby mohl pokračovat v zabíjení. Ukradl oblečení a make-up od vystupujících a vytvořil si přestrojení, které by mu umožnilo dostat se blíže ke svým obětem, než je omámí, a zavede je do svého karavanu. Tam se probudí, aby se ocitli vydáni mu na milost. Nakonec by se konečně postaru zabavil psychickým a fyzickým mučením. Jejich výkřiky ho pohánějí do té doby, než se nakonec zcela vytratí.

Jakmile jsou na prahu smrti opatrně si prohlédl jejich prsty. Hledá ten nejkrásnější, a olízne je, aby našel také ten nejchutnější. Jakmile zjistí, který to je, odřízne si ho z ruky a hrdě ho doplní do své sbírky. Zbytek těla vyhodí jako zbytečný odpad. Muži, ženy, mladí, staří. Podstata dobré sbírky je v rozmanitosti, ve vzpomínkách a příbězích, které vyprávějí. Začal svůj kostým svlékat méně a méně, zbavoval se své staré osobnosti a plně přijal klauna, jako jeho pravé já.

Časem zpohodlněl a byl hodně zanedbaný. Jedné oběti se podařilo uvolnit si pouta, zrovna když v opilosti usnul. Unikla, křičela o pomoc a on se zrovna probudil, když se na něj chystal zbytek cirkusu. Práskl bičem svého koně a maringotka ujela do temné noci.

Od té doby se toulal po zemi, parazitoval na karnevalu nebo cirkusu, kde se zrovna nacházel. Ale na programu vystoupení by jste jej hledali marně. Přilákal ty statečné nebo dost hloupé, aby se
k němu přiblížili, uvěznili je a skončil s nimi dřív, než mohli být nalezeni.

Někde na své cestě opustil obyčejné silnice Spojených států, prošel závojem mlhy a vstoupil do nové říše. Bylo to místo pomíjivosti a nestálosti, dokonale vyhovující životu, který si zvolil. Cítil se více doma než kdy jindy, rozložil tábor a čekal na svého prvního návštěvníka.

The Spirit: Rin Yamaoka (Duše)

Od svých předků zdědila neuvěřitelný vztek. Hněv, kolující v jejich žilách je jejím odkazem. Spustila ho hrozná bolest, kterou její Duch utrpěl. Rychlá a smrtící bude svou pomstu vykonávat donekonečna.

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀~ Deník Benedicta Bakera

Rin byla jediným dítětem klanu Yamaoka. Vyrostla v prašných sálech tradičního domu v Kagawě. Studovala učitelství na soukromé univerzitě v Takamatsu, toto studium rodinu finančně velmi zatěžovalo. Jednoho roku její matka onemocněla a účty za léčbu se začaly hromadit. Rin tedy začala pracovat na částečný úvazek, aby mohla pomoci ulehčit tuto finanční situaci.

Její otec čelil dluhům, které stále jen nekonečně rostly a tak začal pracovat dvojí směny v naději na získání povýšení. To tehdy začal ztrácet spánek. Tmavý šepot ho celou noc budil a připomínal mu jeho beznadějnou situaci. Vyčerpaný z nespavosti začal ztrácet chápání reality. Rinin otec bojoval, aby popřel to, co mu hlas v noci našeptával. Setkal se se svým nadřízeným a vysvětlil mu jeho situaci. Prosil o bonus, zálohu, přesčas - cokoliv.

Jeho žádost byla zamítnuta. Společnost spustila vadnou výrobní linku, která byla ztrátová. Někdo za to musel být zodpovědný a Rinin otec byl perfektní oběť. Byl propuštěn po dvaadvaceti letech služby.

Ten večer se Rin vrátila z práce. Zůstala déle, aby pobavila zákazníky, kteří zůstali v restauraci. Když zaparkovala své kolo v kůlně, uslyšela jak z domu křičí její matka. Vrhla se dovnitř a vyběhla po schodech do pokoje svých rodičů. Na podlaze našla nakusy rozsekanou svou matku. Její končetiny byly čistě odděleny a položeny do nepřirozené polohy. Její prsa byla doslova vyříznuta a měla tím odhalený prasklý hrudní koš. Rin ztuhla.

Najednou proti ní sekla katana. Rin odrazila čepel rukou, ale ta se jí zakousla do holého předloktí. Šok z poznání přerušil její bolest: její otec stál před ní a držel katanu se stoickým výrazem. Vykřikla, aby ho zastavila, ale znovu ji sekl.

Běžela pryč, ale uklouzla po podlaze potřísněné krví. Opřela se o rám dveří a zvedla se. Ale katana roztrhla zeď spolu s její druhou paží. Křičela bolestí, kulhala do chodby, jen aby se znovu setkala s otcovou čepelí. Ustoupila a třásla se, když si držela pohromadě měkké maso trčící z jejího břicha. Před očima jí zářil hrůzný obraz spletených končetin její matky.

Rin se snažila odstrčit svého otce, aby ustoupil. Ale on udeřil její roztrhané břicho a ona se sesunula bolestí na zem. Když se snažila dostat zpátky, rozsekl jí stehno a ona se zhroutila na podlahu. Když se plazila ke schodům, chytil ji za vlasy a strhl ji proti přepážce. Sklo se při nárazu rozbilo a ona propadla o jedno patro dolů.

Slyšela kroky někde nad ní.Těžce se nadechla a s úsilím se pohnula cestou do moře rozbitého skla. Střepy řezaly a trhaly její maso. Myslela však jen na to, že její otec musí být zastaven. S tím co jí udělal se nemohlo stát, aby mu to prošlo - spolu s tím, co udělal její matce.

Vykašlávala krev a brada se jí bořila do skla, což zvyšovalo intenzitu krvácení. V uších jí začal najednou zvonit slabý srdeční tep. Její tělo ale už bylo tak těžké, že se nemohla pohnout.
Země se otřásala pod kroky jejího otce. Věděla, že už nemůže nic dělat, ale už jí to bylo podstatě jedno. V tomto životě nebo v příštím jí to zaplatí.

Tmavá mlha jí pomalu zahalila oči, ale nedokázala potlačit její vztek. Nespočine - ještě ne. Tma šeptala, slibovala krev a nekonečnou pomstu.

Tak tedy Rin přísahala a pomalu zavřela oči.

The Legion: Frank, Julie, Susie, Joey (Legie)

Frank Morrison měl devatenáct a málo toho co nabídnout. Přestal chodit do školy poté, co byl vyhozen z basketbalového týmu za to, aby si něco strčil rozhodčí někam. Frank měl však potenciál, se kterým mohl i přes své bezútěšné dětství udělat velkou parádu. V šesti letech ho odvezli z Calgary, jen aby zahájil kolotoč pěstounských domů. Nezáleží na tom kolikrát si zvykl, vztekal se nebo se dostal do konfliktů, stále ho přemisťovali do nových neznámých domovů. Jeho poslední umístění bylo tři roky před tím, než ho jeho poslední otec, Clive Andrews, vzal z přijímacího centra. Sedm hodin byli na cestě, než dorazili do malého bungalovu v Ormondu. Byl to
ten nejdelší čas, který do budoucna stráví společně. Clive, jako zaměstnanec rodinných služeb, byl
totiž příliš zaneprázdněn obchodními kontrolami nápojů v barech.

Ormond byl malé, zatuchlé místo; vzdálené město se šesti tisíci obyvateli, kde se většinu roku táhly šedé zimy. Frank dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se dostal do jiné adoptivní rodiny. Ale změnil názor, když upoutal pozornost Julie, krásné dívky, která byla přesvědčena, že si zaslouží lepší život než v Ormondu a Frank jako outsider byl její lístek pryč odtud. Frank se účastnil večírků, na které ho vzala sebou. Tady byl každý mladší než on a tak na ně snadno zapůsobil, což se mu líbilo. Setkal se s impulzivním Joeym, který se rád předváděl a plachou naivní Susie, která byla nejlepší kamarádkou Julie.

Scházeli se v opuštěné chatě na hoře Ormond. Jejich společný čas byl dokonalým vytrhnutím z nudné rutiny jejich malých a bezvýznamných životů. Frank to viděl jako příležitost formovat jejich nedostatek zkušeností do něčeho mocného. Naplánoval noci plné ponižování a běsnění, aby testoval jejich limity. Šikana, vandalismus a krádeže byly v podstatě jejich víkendové plány. Došlo to až k bodu, kdy udělali cokoliv, o co je on požádal. Když na sebe nasadili masky, nic nebylo omezeno. Jednou večer Frank řekl Joeymu, aby vykradl obchod, ze kterého ho nedávno vyhodili. Snadno se vplížili dovnitř, protože budova měla být po zavíracích hodinách prázdná. Ale zůstal tam uklízeč, který chytil Julie jakmile vešla dovnitř. Když Frank slyšel její tlumené výkřiky, přemohl ho jakýsi temný impulz. Vrhl se jí na pomoc, měl v ruce nůž a bez zaváhání zabodl čepel do zad uklízeče.

Když se skupina v šoku dívala na Franka, nařídil jim, aby práci dokončili. Joey zatnul zuby, popadl nůž a bodl krvácejícího muže do žeber. Susie to ale udělat nechtěla. Frank na ní zakřičel; musíme dokončit to, co jsme začali. Julie zavřela oči a její nůž pronikl do jeho hrudi. Zakrvácenou čepel podala pak Susie: všichni v tom teď jeli spolu. Susie nevěřícně zírala na Julie, když ji v ten moment Frank chytil za třesoucí se ruce a spolu bodli muže hluboko do hrdla. Frank jim řekl, aby se rychle začli něco dělat; vydrhlii krev z podlahy, schovali tělo v kufru Joeyho auta a vyrazili na Ormondskou horu.

Všichni čtyři kopali v blátivém sněhu, aby se zbavili těla, když v tom si Frank všiml něčeho, co prošlo lesem. Popadl nůž a vytratil se ze skupiny, aby to zkontroloval. Mlha se kolem Franka zesílila a stala se tak hustou, že už brzy nemohl vidět ani na krok. Vrátil se po schodech a narazil na zlověstnou stezku. Sledoval děsivou cestu, jako by ho volala samotná temnota. Julie, Susie a Joey dokončili kopání, ale Frank mezi nimi nebyl. Julie si všimla jeho blátivých kroků ve sněhu a všichni tři je začali sledovat, až je zavedli hlouběji do temného lesa. Když se Julie, Susie a Joey v ten večer nevrátili domů, jejich rodiče si mysleli, že utekli s Frankem. Každá rodina přišla s jinou teorií. Nálada ve městě se však změnila, když bylo nalezeno tělo uklízeče v opuštěné chatě na Ormondské hoře.

The Plague: Adiris "High Priestess of Babylon" (Mor "Velekněžka Babylonská")

Když měla Adris, nejmladší ze sedmi dětí, pět let, byla zanechána na cihlově rudých schodech Chrámu Očištění v samém středu Babylonu. Aby zahnala svůj šok a zármutek, začala věřit, že Bohové pro ni mají plán. Její nový život bylo tiché otroctví. Starala se o zahrady, připravovala obřadní jídla a leštila obřadní nádoby. V noci se modlila za znamení, které by odhalilo její smysl života.

Když byla starší, účastnila se prostřednictvím vysoce postavené knězů každoročního uctívání boha Kozoroha, Boha vody a stvoření. Ve velké sloupové hale otočila kadidelnicí a z té se uvolnily husté černé výpary, které stoupaly ke tyčícím se studeným kamenným sloupům, než se rozptýlily. Její obavy se rozplynuli s nimi a výsledná blaženost ji přiměla k tomu, aby se cítila blíž k Bohu než kdy jindy. Každý den, který následoval, pracovala do úmoru, plnila své povinnosti a zároveň se starala o povinnosti nové, protože pomáhala kněžím při očistných rituálech.



Kněží stále více potřebovali pomoc. Denně se prováděly očištění, které odpovídaly na prosby za vysokými hradbami chrámu, kde propukla katastrofická morová nákaza. Během několika měsíců se kněží také nakazili chorobou. Netrvalo dlouho, než se stali příliš slabými, aby mohli vykonávat jakýkoliv rituál. Adiris, která pomáhala při mnoha očistných rituálech, byla jediná jenž v nich mohla pokračovat. Záchvat paniky musel být očištěn, i když jen prostřednictvím novicky.

Adiris, která byla před prvním obřadem nervózní, navštívila svatyni veleknězů. Když zapálila svíčky, všimla si úzkého otvoru vzadu. Proklouzla mezerou a dostala se do krypty skryté pod svatyní. Komora byla holá, až na zlatou sochu ženy, která stála s nataženýma rukama a prsty pokrytými drahokamy. Bylo to znamení, na které Adiris čekala.



Velký sál byl plný následovníků, kteří se uklonili, když vstoupila Adiris. Přistoupila k cihlovému oltáři a popadla obřadní dýku ve stříbrném provedení a její rubínové prsteny se ovinul kolem čepele jako drápy. Její náhlé vzezření plné luxusu zaujalo následovníky, které již zasáhla její krása a mládí.

Když začala recitovat Epiku stvoření, žena vzadu zamumlala a zhroutila se. Adiris k ní připěchala a všimla si, že její nohy pokrývají černé skvrny. Adiris bez váhání popadla její posvátnou čepel a odřízla si vlastní prst. Pak nabídla tuto krvavou obětinu bohům a požádala je, aby ochránili ženu. Nad stoupenci se rozhostilo ticho, které Adiris ctilo jako svou novou kněžku.

Příběhy jejího bohatství, krásy a oddanosti se začaly šířit po městě stejně rychle jako nemoc. Brzy ji Adirisini následovníci nazvali Velekněžkou Babylonskou.



Ale její víra byla podrobena zkouškou, když se u ní ukázaly první známky infekce; její kašel se stal směsí hlenu a krve, její krk byl plný abscesů a její čtyřprstá noha ztmavla. Zahanbená svým stavem začala nosit zahalenou hlavu a kadidelnici, která zakrývala žluklý zápach nemoci, jež ji prostupoval kůží. Doufala, že bude zachráněna a pokračovala v provádění rituálů ve kterých svým následovníkům nabízela požehnanou vodu a jídlo.

Ale žádný rituál ji nemohl zachránit. V zoufalém pokusu uklidnit bohy Adiris sebe sama vykázala z města. Cestovala na sever s několika následovníky a vydala se napříč studenými lesy Urashtu, dokud byli všichni schopni jít.

Utábořili se ve vlhké jeskyni, kde Adiris ležela v kaluži zvratků. Noha, která se změnila na antracitově černou, byla tak oteklá, že už nemohla jít dál. Její následovníci a ona si uvědomili v té jeskyni pravdu: všichni byli nakaženi morem a zemřou.

Adiris klečící mezi svými následovníky učinila poslední modlitbu. Černé výpary kadidla se táhly do vlhkého vzduchu, než je rozptýlil studeným vánek.

Ani tělo Adiris, ani její následovníci nebyli nikdy nalezeni. Mnozí vyprávěli příběhy o jejím návratu, ale nikdo nevěděl, jaký osud postihl Babylonskou Velekněžku.

The Ghost Face: Danny "Jed Olsen" Johnson (Výraz ducha)

GHOST FACE
Zmizení Červen 18, 1993

Jed Olsen byl na první pohled skromný a nadšený novinář na volné noze, se zkušenostmi z různých malých novin. Zaměstnanci Roseville Gazette ocenili, jak byl přímý a čestný i když s ním na jeho pětiminutovém pohovoru bylo zacházeno jako s cizincem:
"Jed si rychle v místnosti všiml šéfredaktora, udělal na něj široký úsměv, stiskl mu ruku a mluvil o starých dobrých amerických hodnotách. A to bylo ono." - bývalý přispěvatel z Roseville Gazette. Olsen nikdy nedosáhl na vyšší kariéru, než která kolísala mezi několika malými městy od Utahu po Pensylváni. Jeho předchozí pracovní místa nebyla ověřitelná. Měl slušné portfolio a dobrý přístup a oni hned potřebovali nějakého pisálka.

ROSEVILLSKÉ VRAŽDY

Olsen pracoval v novinách pět měsíců, když začaly Rosevilské vraždy: oběti od mladých po staré, ubodané k smrti ve svých domovech. Z těchto zpráv se zdálo, že oběti byly vybrány náhodně, ale vrah věděl, jak se v domě pohybovat. Vícečetné bodné rány ukazovaly na osobní motiv. Ale nebyly nalezeny žádné stopy DNA. Místní policie byla zmatená: vraždy byly vykonány s podobnou zuřivostí jako u zločinu z vášně, ale byly chladnokrevně promyšlené.


Vrah také rád sledoval své cíle. Dvě oběti nahlásily několik dní před jejich smrtí, že je sleduje na cestě domů tmavá postava. Zabiják je pronásledoval z Walleyes, malého baru v severním Roseville, a fotil je u nich doma, zatímco hledal cestu dovnitř. Mohl sledovat stejnou oběť několik týdnů, pečlivě zaznamenávat její zvyky a rutinní aktivity. Když pocítil nutkání zabíjet, navštívil nejzranitelnější oběť na svém seznamu a tiše se vloupal do domu.

Celý personál policie pracoval na příběhu Rosevilských vražd. Olsen byl často vyslán udělat rozhovor s rodinou oběti a dostával oficiální prohlášení od policie. Jeho zapopjení, v té době neznámé pro všechny zúčastněné, přidalo pár čísel ke konečnému počtu obětí.
V Roseville se začala šířit panika, když Olsen vytvořil záběry s postavou v kápi, která v noci vnikla do domu. Maskovaná tvář s bílým rozostřeným výrazem ve tmě na okamžik zírala na kameru, než zmizela uvnitř. Výsledkem byl článek „ Výraz ducha zachycený na kameru“, který napsal sám Olsen. Zdálo se, že je v té době pyšný na svou práci a liboval si v tom, jak se celé město obávalo jeho strašidelných příběhů.




O několik týdnů později Olsen zanechal na pracovním stole poznámku a zmizel:
"Doufám, že se vám moje příběhy líbily - rád jsem je přivedl k životu. Nebojte se, nejsem hotový." –Jed Olsen. Rosevilský úřad trestního práva odmítnul komentovat, jak je Jed Olsen napálil.

Danny se usmál a vytrhl článek z novin. Když na něj vyšetřování ukazovalo, rozhodl se sbalit si kufry a Roseville rychle opustit.

Vstal, protože vlhká sedačka se mu přilepila ke kůži. Když vstoupil do ložnice, překvapila ho vysoká vlhkost vzduchu v pokoji. Kondenzovala na malém zamlženém okně, kde opodál ztěžka visely kousky popraskané tapety. Její květinový vzor byl pokryt strašlivými fotografiemi a novinami. Danny připnul ten týdenní článek na vrcholek svých ulovených skalpů. Začalo ho bolet břicho z hladu a přemýšlel, kdy naposledy jedl. Bylo to dnes ráno, když si umyl nůž a oblečení? Nebo to byla včera v noci, poté, co pronásledoval tu dívku po ulici? Nedokázal si to jasně vybavit.

Udělal krok zpět a obdivoval svou práci na zdi. Jeho mysl se vznášela, vzpomínal si na všechny články, které napsal, na příběhy, které plánoval a na scény, které uvedl do života.

Proběhl mu mráz po zádech. Chladný vítr proměnil vlhkost ložnice v neprůhlednou, mrazivou mlhu. Uslyšel výkřik ženy a pod jeho nohama se rozprostíraly mrtvé listy.

Usmál se a čekal co bude dál.

The Demogorgon: Stranger things (Monstrum)

Obličej jako doširoka otevírající se květina, ústa plná, jako jehly, ostrých zubů. Velké, zakřivené drápy, ostré jako břitva a silné nohy, které mohou doskočit až k oběti, dělají z Demogorgona děsivé monstrum v jakékoli dimenzi, natož v té, ve které se mu hodláte postavit.

Je to noční můra vytvořená z neomezeného divokého vzteku. Když loví svou kořist a následně ji trhá na kousky, pohltí všechny poslední zbytky masa nezanechávajíc nic pro mrchožrouty. Toto stvoření je nedotčeno žádným pocitem soucitu nebo zdrženlivosti. Při pohledu na svou oběť nevykazuje žádné pochybnosti ani milosrdenství, pouze čistý instinkt své nenasytné touhy po krvi, když zrovna zasazuje smrtelný úder. Demogorgon, dokonalý nelidský lovec, je děsivým svědectvím o hrůzách, které číhají ve odvrácené dimenzi a je tím pravým výběrem pro Entitu.

The Oni: Kazan Yamaoka (Démon)

Kazanu Yamaokovi nikdy nestačilo jen tradičně ctít rodinné jméno. Chtěl překonat pověst svého otce a ukončit to, co vnímal jako ničení samurajské kultury, kdy se prostí farmáři často vydávali za opravdové samuraje. Jeho otec se pokusil obrátit Kazanovu pozornost na více vznešené účely, ale Kazan odmítl dbát na jeho rady. Půjčil si otcovu Katanu a vydal se na temnou pouť, aby dokázal svou cenu a zbavil Japonsko podvodníků.
Kazan ignoroval kodex, který mu byl vštípen a zabíjel ty, kteří se vydávali za samuraje na strmých kopcích, v údolích, na pobřeží a i v temných lesích. Zabíjení bylo brutální, kruté a morbidní. Ponižoval jak farmáře, tak i válečníky. Odtrhl jim svrchní uzly a tím je zbavil jejich zbroje. Jeho vztek, krvežíznivost a zvrácený smysl pro čest neznali hranice. Mniši věřili, že ho posedlo něco temného z jiného světa a tím byl proklet. Vzhledem k jeho řádění, ho vznešený pán nazval „Oni-Yamaoka“ nebo-li zuřivý samuraj, jako urážku jak Kazana, tak jeho rodu.

Kazan, odhodlaný vykoupit jméno své rodiny, nyní hodlal porazit každého, kdo se odváží říkat mu Oni-Yamaoka. Urážka ho ale zmátla. Porazil ty nejlepší a očistil samurajskou pověst tím, že zbavil zemi samurajů, kteří se za ně jen vydávali. Jak by ho mohl někdo označit jako netvora? Že by to bylo jen proto, že pochodoval na bojiště, aby zdolal nejdivočejší válečníky. Nebo protože vzal Kanabo a rozdrtil s ním stovky lebek? Nebo to bylo kvůli jeho potřebě ponechat si „trofej“ z jeho obětí? Na tom nezáleželo. Říkat o něm, že byl zuřivý netvor, bylo víc, než dokázal snést a zlověstný hlas v jeho hlavě ho nutil, aby srazil na kolena pána, který znesvětil jeho jméno.



Když se Kazan vypravil do pánova sídelního města, najednou se ocitl tváří v tvář se samurajem stojícím na polní pěšině, který mu zablokoval cestu. Kazan si rychle sáhl pro Kanabo. Samuraj beze slova zaútočil a rychle mu zajistil levou ruku. Ale váhal. To Kazan ne a s ničivou ranou rozdrtil samurajovu hlavu, až mu praskla jeho helma. Když se Kazan přiblížil k padlému samuraji, uviděl otcovu tvář a zapotácel se zpátky. S jeho posledním dechem, zíral otec na Kazana s pohledem plným lítosti a studu. Kazan zavřel oči a bolestně křičel tak dlouho, dokud mohl. Když znovu otevřel oči ... jeho otec byl pryč. Nejenže zabil svého otce, ale dovolil zlodějům ukrást jeho tělo a zbroj.



Zahořklý, ztracený a rozčarovaný, Kazan bezcílně bloudil zemí s hlasem otce, který se mu usadil v hlavě. Posmíval se mu, připomínal mu jeho selhání a dostával ho do záchvatů nekontrolovatelné slepé zuřivosti. Jednoho dne Kazan narazil, při bloudění lesem, na Oniho sochou. Zastavil se a dlouho jen nehybně stál. Zdálo se, že se mu zvětralá a zarostlá socha vysmívala a obviňovala ho, že je sám jedním z těch podvodných samurajů, které se tak zoufale snažil zničit. Kazan potřásl hlavou, aby se zbavil dotěrného smíchu a vzpomněl si na pána, který ho posměšně nazval „Oni-Yamaokou".

S nově nabitým hněvem vyrazil Kazan do města vysoko v zasněžených horách, kde sídlil ten ničemný pán. Tucet samurajů se setkalo s Kazanem u bran města. Tucet samurajů padlo díky jeho Kanabo. Jeho rychlost a síla byly bezkonkurenční. Jeho vztek byl neuchopitelný. Kazan, pokrytý zasychající krví, se probojoval městem a brzy našel toho posměvačného pána, který se schovával ve svém sídle. Vytáhl ho zpoza kabinetu, uťal mu šlachy, aby ho znehybnil, a sledoval, jak žebrá o milost a chvěje se jako pes. Bez váhání vrazil pěstí do pánových úst a vyrval mu jeho zlý jazyk, který znesvětil jeho jméno.

Když Kazan vystoupil z vily pln zadostiučinění, ocitl se obklopen desítkami farmářů majících v rukách zrezivělé kosy, ostré vidle a těžké kluby. Přežil několik prvních útoků, ale ze všech stran a směrů přicházelo příliš mnoho ran. Během několika okamžiků byl Kazan na zemi a díval se na chladnou, lhostejnou a temnou oblohu. Zemědělci se střídali, v bodání a mučení toho „Oniho“, který zabil jejich milovaného pána. Zběsilý dav vtáhl Kazana do malého kamenného mlýna, aby pokračoval v jeho trýznění a nakonec ho nechal zemřít pomalou, bolestivou smrtí. Když se vesničané vrátili, mlýn byl naplněn podivnou černou mlhou a Kazanovo tělo a Kanabo zmizely. Byl to počátek temné legendy o zuřivém prokletí.

The Deathslinger: Caleb Quinn (Pistolník)

Caleb Quinn, který se narodil v prašné pustině amerického Středozápadu, byl synem průbojných irských přistěhovalců. Na krajní hranici států byly nemoci, hladomor a smrt denním chlebem a průkopníci bojovali o cokoli, co by si mohli nárokovat, zatímco různí magnáti zde doslova hodovali. Calebův otec, kdysi inženýr, měl jen málo možností jak obchodovat a vyrábět, protože hokynáři ve městě zveřejnily společné oznamení: Irčany nepotřebujeme. Jeho staré nástroje byly celé roky nedotčené, dokud je neobjevil Caleb. Všiml si jeho zájmu a dal mu svůj starý hasák .

Zařízení sestrojená Calebem pod vedením svého otce měly kuriózní použití, ale když byl jeho otec pryč, obrátili se jeho zájem pochmurnějším směrem. Schovával si totiž plány na masku, která by propíchla oči člověka ostrými jehlami a vytrhla je z jejich důlků. Plány byly samozřejmě doplněny o náčrtky chlapců, kteří ho ve škole šikanovali.

S věkem se Calebovy inženýrské schopnosti staly zužitkovatelnými a ti co nabízeli práci ve městě už brali všechny pracanty. Najal ho Henry Bayshore, majitel United West Rail.

Caleb nejprve vynalezl zbraň, která vystřelovala železniční bodce přímo do země. Dále vytvořil tunelovací vrták poháněný parou. Ale jelikož Bayshore předstíral lhostejnost, podobná zařízení se začala objevovat u jiných společností, samozřejmě to byly ukradené a prodané Calebovy patenty.

Calebovou krví projel povědomý pocit, který v jeho srdci živil ostrou bolest. Popadl ho nezkutečný vstek, vtrhl do Bayshoreovy kanceláře a zbil mu obličej do podoby krvavého guláše. Když byl odstrčen, vrazil svou specializovanou zbraň do vnitřnosti svého šéfa a stiskl spoušť. Kolem jeho kůže a vnitřností se dral železný hrot a Bayshore přibyl k jeho vlastnímu stolu.


Jediná věc která zachránila Caleba před pověšením bylo to, že Bayshore kupodivu nechtěně přežil. Po dobu patnácti let byl Caleb uvězněn v prvním národním soukromém vězení Hellshire Penitentiary. V pevnosti plné negramotných odsouzených špinavců si našel v jednom vzdělaném bachaři přítele. Navrhl mu mučicí zařízení a na oplátku mu byly poskytnuty další příděly jídla. Po nějaké době mu dozorce nabídl, že mu trest zmírní, ale na oplátku něco za to bude chtít. Mluvil o něčem větším než bylo bohatství peněz - mluvil o politickém kapitálu - a že jeho konexe by mohly hodit Bayshore za hnilobný "katr" po zbytek jeho života. A jeho podmínka byla: zbohatnout, naplňit vězení a použít důmyslnost a vynalézavost, aby sem přivedl padouchy živé.

Caleb se vrátil do své dílny a s několika úpravami vynalezl něco nového - harpunu fungující jako střelná zbraň. K prvnímu pokusu došlo, když zloděj vyloupil čínskou prádelnu. Caleb neváhal, chopil se příležitosti a použil svůj prototyp. Bodec vystřelil se skřípavými zvuky kovu kupředu a vrazil se do břicha cíle. Když se však hrot začal zatahovat, zachytil při tom střeva zloděje a s bezbožným zvukem je vyvrhl na prašnou cestu. Po několika úpravách se pak tento efekt střev na podlaze podstatně zmírnil, ale Caleb už si vysloužil novou přezdívku The Deathslinger.

Aby si uchránil svůj majetek, zatahal dozorce za nitky a propustil pár irských věznů, aby dotvořil Calebovo renomé. Zrodil se Hellshirský gang. Šest let putoval s nimi po zemi a chytali hledané padouchy vězení, aby naplnil svoji čast dohody. Po krvavé bitvě u Glenvale si Caleb jednou všiml novinového nadpisu: Henry Bayshore koupil Hellshire Penitentiary. Na obrázku si strážce rukou hrdě potřásal s znetvořeným Bayshorem. Calebovo srdce bušilo vzteky a krve by se v něm nedořezal. Došlo mu, že byl jen pěšák ve hře bohatého muže.

Hellshirský gang slíbil jejich loajalitu Calebovi a šli společně dozorci po krku. V bouřlivém cvalu rozbili dveře a vyřítili se do vězení a křičeli jako krvežízniví záškodníci. Strážný zvedl pistoli, ale zaváhal. Hrot mu propíchl hrudník. Caleb popadl muže a hodil ho do vězeňské cely a mlátil s ním dokud jeho hlava neprošla skrz mříže.

Když Caleb dorazil do kanceláře dozorce, kopl do dveří a naskytl se mu vítaný pohled - v rohu se tísnil nejen vězeňský dozorce, ale Henry Bayshore. Caleba přemohl vztek a vrhl se na Bayshore, mlátil, kopal a trhal až se dostal na jeho maso. Mužova krev mu stékala z obličeje dolů, k jeho nohám, kde vytvořila karmínově temnou kaluž. Zbytek gangu si vzal do parády dozorce. Při každém kopu bylo slyšet lámání kosti. Když už byli oba muži zlomení a prosili o smrt, nechali je jen tak napospas rostoucímu davu vězňů.

Caleb zbrocený krví a potem si sedl do své staré cely a jen matně zaznamenal Bayshorův křik. Seděl na okraji postele a z prstů mu stékaly kapky krve. Přes zamřížované okno se náhle linula hustá nepřirozená mlha. Vytáhl starý, prasklý a zrezivělý klíč, díval se na něj vybledlýma očima a palcem přejížděl po jeho okraji. Nedokázal si vzpomenout kdy k němu přišel. Nechtěl si vzpomenout. U jeho nohou viděl náhle prašnou cestu a na jejím konci siluety všech, kteří mu způsobili nějakou křivdu: chlapci, kteří ho šikanovali, vedoucí pracovníky, kteří ho využili, a znovu ... Henry Bayshore. Z mlhy se také vynořily nástroje jeho pomsty - neúprosně ostré ocelové háky, brilantní a krásné ve své jednoduchosti. Když vstal, pronikavá bolest mu projela nohou, ale vytrval a kráčel kupředu po prašné cestě přičemž nechal za sebou tekoucí potoky krve.

The Executioner: Pyramid Head (Popravčí)

Sadistický a nemilosrdný kat, Pyramid Head, jeho doménou je vykonávání trestu skrze bolest.

Jeho hlava obalena v ocelovém rámu a s mohutnou rezavou čepelí v závěsu, procházejíc se pekelnými chodbami Silent Hillu, zavázán k povinnostem, kterým nikdo opravdu nerozumí. Tam, kde kráčel, dokonce i příšery prchaly ke stínům a ti, kteří mu zkřížili jeho cestu, se stali oběťmi nekončících aktů agrese.

Když byla jeho povinnost splněna a jeho přítomnost již zde byla bezpředmětná, připravil se na dlouhý odpočinek - a přesto najednou byly jeho dovednosti vyžadovány něčím nebo někým jiným. Mlha, která nad ním protékala, byla nějak jiná než ta, na kterou byl zvyklý v Silent Hillu. Jakoby každý pramínek obsahoval nervová zakončení samotného stvoření, svíjejíc se jako klubko hadů a hledajíc ho samotného.

Ve chvíli jeho nalezení byl uzavřen nevyřknutý pakt mezi ním a tou mlhou. Zářící mrak byl pozvánkou k jeho sadistické službě a Pyramid Head, ktery právě vstoupil do té zvláštní mlhy, ještě jednou přijal své povinnosti.

The Blight: Talbot Grimes (Pohroma)

Abychom porozuměli motivům lidského chování, musíme se nad ně povznést. Takové bylo krédo skotského chemika Talbot Grimes, jehož neomezená ambice mu pomohla hodně vysoko. Jako chlapec byl oblíbeným dítětem - bystrým, charismatickým a nebál se vyzvat autoritu v duelu, přesto byl přes své sociální schopnosti velmi nezávislý a trávil sám většinu času zkoumáním rozlehlých polí poblíž svého města. To, co začalo jako dětská zvědavost, se mu málem po experimentech s kouskem jedovaté náprstníku stalo osudným. Celé dny ležel v posteli skrápěný potem a zvracel veškeré jídlo, které se dotklo jeho žaludku. Když se vzpamatoval, nezachvátil ho strach, ale fascinace. Na tom, jak ho jediná květina mohla tak drasticky ovlivnit, bylo něco úchvatného.

Do jeho dospělosti se jeho ambice rozvíjely stejně rychle jako jeho pochybné metody. Navštěvoval lékařskou školu v Londýně a vynikal navzdory několika výčitkám. Jeho ochota posunout hranice mu zajistila pozici u britské Východoindické společnosti a během sedmi let se stal hlavním chemikem. Časem dokončil jeden ze svých největších úspěchů: chemickou látku, která by mohla zvýšit produktivitu pracovníka a zároveň snížit jeho potřebu odpočinku. Odměnou mu byla tajná laboratoř pod zajateckým táborem na ostrově Dyer.

Právě tam, poblíž pobřeží Indie se vězni z opiové války stali jeho neochotnými poddanými, což vyústilo k léku, který vojákům umožňoval odolat neuvěřitelným bolestem. Ačkoli většina vedlejších účinků byla malá, šířily se zvěsti, že malý počet vojáků se zbláznil. Ve divokých stádech masakrovali vesnice, nabodávali obyvatele na bajonety a nechali je viset na stromech. O tomto tématu nebyly žádné oficiální zprávy a Talbot se odmítl obviňovat z toho, co by mohly být jen přehnané válečné příběhy. Ačkoli se jeho bezohledná brilantnost zdála nepřekonatelná, nevěděl o nepřátelích, které mu zajistily jeho pochybné postupy. A pocítil to doslova - s ocelovou trubkou do zátylku během cesty do Mangalore. Byl přepaden, svázán a naložen do vozu. Když mu sundali pásku z očí, nemocný muž mu ukázal hromadný hrob plný stovek těl. Bez vědomí Talbota jeho droga zvyšující produktivitu zabila dělníky v hodnotě téměř celé továrny. Věděl, že se nemůže bránit hněvu a obviněním svého únosce - jediné, co mohl udělat, bylo stočit se na zemi, když na něj pršely údery ocelových trubek. Jeho tělo bylo vrženo do toho hrobu a ponecháno ladem. Procházel stavy mezi vědomím a nejtemnější agónií, zkoušel se plazit ven, ale prsty se mu doslova potápěly v hnijících tělech. Na jeho nezakryté kůži si pochutnávali černé mouchy, které do něj bodaly jako sto jehel. Když se zhroutil, setkal se tváří v tvář s oslnivýma oříškovýma očima jedné mrtvé ženy. Příliš slabý na to aby pokračoval dál, nemohl dělat nic jiného, ​​než být svědkem svého celoživotního díla.

Avšak byl na pokraji smrti přiveden zpět. Zjistil, že je na malé posteli, když na něj pohlédla laskavá vrásčitá tvář. S každým bolestivým dechem byl navracen zpět do života v nějaké starověké tajemné škole, která se vydávala za klášter plný mnichů. V zelených zahradách za vysokými nenápadnými zdmi mniši studovali zakázané texty a snažili se rozšířit lidskou mysl při hledání dalších dimenzí - věřili, že jedno bude propojeno s druhým.

Talbotovy znalosti se brzy ukázaly jako nepostradatelné, jeho chemikálie měnící mysl se hladce integrovaly do teorií neurální expanze. Tehdy si uvědomil, že jeho spása nebyla náhoda - byl vytržen z jámy, aby předal své znalosti. Souhlasil že bude pomáhat, dokud jeho uzdravení nebude úplné a dostal za úkol prozkoumat to, co mnich nazval chemickou látkou duše. Sloučenina extrahovaná z epifýzy, která by mohla otevřít mysl dokořán. To, co začalo jako laskavost pro jeho spasitele, se brzy stalo posedlostí. Nahlédl do školních archivů ztracených textů a objevil vědecké vzorce, které potvrdily dříve nemyslitelné myšlenky. Snil o uvedení lidstva do nového období osvícení. Možná by pak z jeho mysli zmizely noční můry stovek mrtvých továrních dělníků - a těch dvou oříškových očí.

Když se přiblížil k průlomu, chování mnichů se změnilo. Jemné úsměvy, které se mu zprvu nabízeli, byly teď provázeny neklidnými pohledem, který po setkání s ním uhnul. Zdvořilé rozhovory, které kdysi zaslechl, se změnily v tiché šelesty. Poslední věc kterou ze školy uviděl, byl prasklý strop nad jeho postelí, rozvětvený jako dendrit přes sádru.

Jeho další vzpomínky byly roztříštěnou mozaikou obrazů a vjemů. Rozmazávající se světla, koňská kopyta na dlážděném kameni, hrubé pytloviny škrábající ho do tváře a ostré kousnutí od něčeho do paže. Probudil se otrhaný a neumytý, rozvalený na slaměné matraci v opiovém doupěti. Mysl měl jakoby v husté mlze a jeho první myšlenka byla na jeho poznámky, jediný záznam o jeho průkopnických objevech. Zběsile hledal, snažil se prodrat ze špinavého sklepa a nahlas prosil o pomoc. Těch několik dalších obyvatel vzhlédlo od svých houpacích sítí a nenabízelo nic jiného než oči nasáklé drogami a apatické pohledy, které brzy upadly do polospánku. Než si všiml, že se za ním objevila postava v rouchu, vryla se mu do paže jehla a svět znovu zmizel.

Probuzen. Znovu. Pokaždé byla jeho mysl více a více zamlžená. Přejížděl si jazykem v mezerách mezi zuby. Jak dlouho jen přemýšlel. Najednou se vrátila slabá vzpomínka. Jeho chemická duše. Jeho poznámky o on pokraji průlomu. Do jeho mysli vstoupil plíživý šepot.

Mumlal si pro sebe a třesoucíma se rukama ostřil špičatý hrot kamene. Ve tlumeném světle doupěte, mezi katatonickými obyvateli, vytesal z paměti do zdí celý svůj výzkum. Psal celé hodiny, dokud mu nekrvácely prsty. Plazil se po podlaze a přijímal vše, co šeptal hlas, navzdory jeho neschopnosti to pochopit. Když už nebylo kam psát, sevřel kámen a vytesal si zprávu do hrudi. Zbarvený krví byl svědkem toho, že se před ním zjevil zázrak - nádherné pole svěžích oranžových květů. Hlas mu pokynul a nutil ho, aby vstoupil do pole a objevil světy a dimenze mimo lidské chápání. Talbot právě v této chvíli pocítil ten pocit úžasu, který měl jako dítě.

Obyvatelé opiového doupěte se probudili k tichu a ve vzduchu stále přetrvávala suchá vůně kouře. Když se vydali ze své mlhy zahalené drogami, zjistili, že kamenná podlaha je mokrá krví a skrz trhliny prchají drobné říčky. Když se jejich oči přizpůsobily potemnělé místnosti, začaly se objevovat zubaté nápisy načmárané po celé její délce. Psaný znovu a znovu bez konce, existoval jen jeden jediný řádek: Smrt je jen začátek.

The Twins: Charlotte and Victor (Dvojčata)

Siamská dvojčata Charlotte a Victor Deshayesové si vytvořili citové pouto jako žádná jiná. Však jejich nešťastně úspěšné narození v 17. století by se dalo označit za zázrak, přesto vedlo okamžitě k jejich pronásledování. Dvojčata se narodila s defektem, kdy se Victorova spodní část těla nachází přirostlá k hrudi jeho sestry, s nohama zkroucenýma kolem jejich svalů a orgánů. Victor, i jako dospělý, je podstatně menší než Charlotte, jako by byl jen přívěskem jejího těla, než plně vyvynutým chlapcem. Když začli novorozenci po porodu křičet, stejně tak začala řvát i porodní bába, když utíkala z domu o tom, že pomohla zrodit démona narozeného čarodějnici. Už tehdy začal lov na Charlotte, Victora a jejich matku Madeleine.

Nadcházející roky byly pro dvojčata prchavými vzpomínkami, přesto byly nejbliže ke stavu, který alespoň připomínal normální život. Cesta s jejich matkou byla pro ně hrou, kterou si myslely, že podstoupují všechny děti, kdy běhání a schovávání se po francouzské krajině bylo běžným jevem. Ve věku pěti let jim se jim naskytla nová výzva v jejich hře, protože jejich matka onemocněla a nemohla se o ně starat. Bledá a vyčerpaná Madeleine neměla jinou možnost, než přenést odpovědnost za sběr jídla na Charlotte. Dívka, zahalená do zvláštního oblečení, které zakrývalo Victorovo vyčnívající tělo, vyrazila ze svého lesního úkrytu do nedalekého města. Ačkoli to byl zvláštní pohled, udělala to, na co byla doslova vycvičená. Čekala na otevření trhu a šmahla cokoli, co mohla. Bylo to pro ně malé vítězství, ale bohužel jen na krátký čas.

Po půlnoci obklopily jejich úkryt zářící plameny houpaící se ve tmě. Jediný výkřik přerušil noční ticho a dovnitř pronikl dav lovců čarodějnic. Špinavé ruce lidí z davu strhly dvojčata z jejich postele. Charlotte se snažila zběsile kopat všechny, kteří se k nim přiblížili. Madeleine se zmohla jen na pláč, ale její hlas byl náhle umlčen tupým úderem kyje do zátylku. Victor v tu ránu zaječel hlasem připomínajícím kvílení uvězněné krysy. Lovci se rychle seskupili. Samozvaný porotce prohlásil Madeleine vinnou z čarodějnictví, o čemž svědčí její démonský potěr. Během několika minut ji spoutali a v bezvědomí její tělo přivázali na nedaleký strom. Obklopili jí nohy suchými větvemi a mechem. Když se probudila z bezvědomí, nebojovala, jen prosila své děti, aby se nedívaly. Ty nedostaly ale na výběr. Dvojčata byla nucena sledovat, jak pochodní zapálili hranici, plameny přeskočili na matčinu sukni a po celém těle ji stravovali strašlivým žárem. Dvojčata sledovala, jak z jejího těla kapal tuk a její tvář se ve své smrtelné agónii zkrouceně začala vařit. Dívali se, dokud výkřiky, které jí trhaly hlasivky utichly, a zbývalo jen praskání uhlíků a odporný zápach. Ať už v nich byla jakákoli radost a dobrota, zemřela s jejich matkou.

V kleci byli převezeni do starého dřevěného chrámu a prodáni tajné skupině oděné v tmavých pláštích. Victor reagoval s dravostí vzteklého zvířete na každého, kdo se přiblížil, kopal a kousal. Jedinou útěchou, která ho mohla uklidnit, bylo objetí jeho sestry. Charlotte, zahořklá a nenávistná ke všem kromě svého bratra, našla smysl života v tom, že se stala jeho ochránkyní. V chrámu byli vystaveni neobvyklým experimentům - některým krutým a některým jednoduše matoucím. Jednoho dne byli třeba nuceni zlomit krk malému šedému ptákovi. Další den jim musela kapat krev z prstů do vázy s růžemi. Každý sedmý den spali s větví vlhkého dubu pod polštářem. Pak tu bylo zpívání: nikdy nekončící refrén od maskovaných postav v plánovaných intervalech. Časem byl naplánován závěrečný rituál. Dvě postavy v hábitu nahnaly dvojčata do středu chrámu a připoutali Charlotte na oltář v místnosti osvětlené svíčkami. Vrásčitý obličej muže vykoukl zespod kápě, ten pak položil ruku na čelo každého dvojčete a pečlivě prozkoumal jejich tvar lebky.

Pronesl Memento mori a vytáhl zářící čepel. Charlotte se duchapřítomě převrátila na bok a odsunula svého bratra z oltáře. Se skřípáním natáhl muž paži tak daleko, jak jen mohl, a srazil k zemi svícen. Plameny okamžitě dopadly na suché dřevo. Přehnali se po podlaze a zapálili černé plátno, které se o něj otíralo. Chaos provázeli výkřiky agónie, které Charlotte povzbudili k činu. Vrhla se vstříc peklu s vidinou prakticky ničeho, jen černým kouřem a planoucím plamenem všude okolo ní. Její plíce ale naplnila bolestivá tíha. Nebyl nalezen žádný východ, každý krok vedl zpět k ohromnému žáru. Padla na kolena, dusila se a pak to konečně uviděla - sluneční světlo a stromy. Klopýtala z ohně do orosené trávy. Aniž by se ohlédla zpět, běžela do lesa, dokud se zcela nezhroutila. Když Charlotte otevřela oči, natáhla se po Victorově ruce. Nepokusil se ji však chytit naspátek. Jeho tělo bezmocně viselo z jejího trupu. Sevřela jeho tvář a hleděla do jeho smutných, nehybných očí. Pohyby, na které byla zvyklá - jeho tělo přitahující její kůži, jeho nohy přichycené k dutině v hrudi, odezněly. Victor byl mrtvý.

Charlotte neměla jinou možnost, než pokračovat v útěku, ikdyž truchlila za svého bratra, protože se bála černých plášťů a lovců čarodějnic. Ukryla mrtvolu svého bratra pod oblečením a skryla se ve stokách nedalekého města. Tam si založila svůj brloh a objevovala se jen aby ukradla cokoli, co mohla. Uchýlila se i k nájezdům na krmítka pro prasata, když už byla hodně zoufalá. Po celé roky Victorova mrtvola hnila, jeho končetiny otékaly a zčernaly, přesto jeho tělo prokázalo jistý odpor k úplnému rozkladu, jako by skrz něj stále proudila krev jeho sestry. Ochrana jeho mrtvého těla se stala jediným Charlottiným důvodem k bytí a odmítla se kdykoli oddělit od jediné rodiny, kterou znala. Život v jejich následujících letech byla opět hra o přežití. Její nenávist k lidskosti rostla každým dnem, protože pochopila, že ji nikdy nenechají být. Bez ohledu na to, kolik jich zahynulo během jejich zpackaných loupeží a zoufalých pokusů o útěk, vždy jich bylo dost na to, aby ji mohly pronásledovat a pronášet o ní různé soudy - netvor, démon, čarodějnice. A nejhorší z nich byly ty černé pláště. Jejich hon na ni byl nekonečný a nutil ji neustále opouštět útočiště a znovu se skrývat.

Po celá léta Charlottiného útěku, si pouštěla z nutnosti žilou a v noci svírala svého dávno mrtvého bratra. S příchodem mrazivé zimy se její tělo začalo rozpadat. Jídla bylo málo a útočiště ve vratkých chatrčích byly proti mrazu nepoužitelné. Svůj srp si ukryla poblíž svého táboráku v lese, protože nevěděla, jestli ji černé pláště dostanou dříve, než samotná zima. Kolem jejích nosních dírek začal mráz tvořit malé krystaly a její rty získaly jemný modrý odstín. V tom Charlotte ucítila něco, co nikdy nezažila: přijetí. Zavřela oči a otevřela se klidu smrti, když tu najednou ji k uším pronikl výkřik, tak pronikavý a zlomyslný. Victor ji zběsile vyrazil z prsou a obklopil ho oblak mlhy. Než mohla zareagovat, vyskočil z ní s celým tratolištěm krve, přistál na sněhu a běžel. Náhle se i ona vzpamatovala, vyrvala se z okovů smrti a pronásledovala ho. Volala jeho jméno a běžela lesem, dokud ji její nohy sotva nesly. Až nakonec ho uviděla sedět na okraji husté mlhy. Zkroucený a divoký Victorův obličej náhle zakřičel, když se z mlhy vynořila postava s kapucí, popadla ho za paži a stáhla ho sebou. Klid, který se vplížil do Charlotte, byl uhašen a nahrazen vroucí nenávistí a vztekem, na který tak dlouho spoléhala. Pevně ​​sevřela srp, vrhla se do mlhy a připravila se vykuchat každého, kdo by vstoupil mezi ní a jejího bratra.

The Trickster: Ji-Woon Hak (Podvodník)

Ji-Woon Hak byl živ z pozorností ostatních, posilován každým pohledem, které ho sledoval a každým jazykem, který vyslovil jeho jméno. Na počátku své slávy měl jen jednu touhu: Ještě více. Už jako dítě našel způsoby, jak přilákat davy lidí. Pracoval v restauraci své rodiny, a už tehdy přitahoval zraky davu nesčetnými kousky, které předváděl pomocí vrhacích nožů. Důvěřiví turisté, aby byly tohoto umění svědky, se rádi rozloučili se svými penězi, přesvědčeni o tom, že se jedná o tradiční jihokorejský zvyk. Otec Ji-Woona začal utrácet výdělky restaurace za taneční a hlasové lekce pro svého syna a tlačil ho k tomu, aby dosáhl slávy, kterou on nikdy nepoznal. Ji-Woon ho také nezklamal.

Po letech, kdy na talentových show předváděl své schopnosti nickám, se nakonec ke své slavě dostal. Yun-Jin Lee, producentka společnosti Mightee One Entertainment, přijala Ji-Woona do svého tréninkového programu. Přestěhoval se na kolej v Soulu, kde byl čtrnáct hodin denně přeměňován na hvězdu. Učil se, jak se pohybovat a zpívat a jak se nést s tou správnou rovnováhou sebedůvěry a skromnosti. Přetože byl tento proces byl vyčerpávající, fungoval. Yun-Jin nabídla Ji-Woonovi, aby se připojil ke skupině NO SPIN, čímž by do jejich skladeb přinesl svou surovou energii. Sláva se dostavila téměř okamžitě. Ji-Woon žil v omámení z rozhovorů a adorace, a přestože jeho šílený plán koncertů vyčerpával jeho spoluhráče, on sám byl velice povzbuzený.
Každý den byl pro něj potvrzením, že je něčím více, než ty individua, která chrlila průměrná společnost. Postupem času však i to nejlepší šampaňské zatuchne. Když se podíval na své fanoušky, viděl sice jejich radost, ale i závist rozdělenou na pět dílů mezi každého člena kapely. Utvrzení, které nabyl v něm zanechalo zoufalou touhu po něčem jiném.

Ji-Woon udržoval dojem své image a nadále předstíral své osobní kouzlo, které zakrývalo jeho pohřbený odpor. Se svými spoluhráči zrovna nahrával nejnovější album NO SPIN, přičemž mu neunikla z úst žádná falešná nota. Po dlouhé přestávce na oběd se vrátil do studia, aby zjistil, že mu osud dal dárek. Vůně hořících drátů byla nezaměnitelná. Vrhl se do velínu a zjistil, že dveře jsou zablokovány spadlými reproduktory. Na druhé straně jeho spoluhráči bušili do dveří a jejich výkřiky doprovázely praskání plamenů. Ji-Woon na ně zařval, běžel k těm reproduktorům, popadl jeden a – zastavil se. Ztuhl. Každý dech byl vědomým, úmyslným procesem vyžadujícím veškerou jeho pozornost, okolní výkřiky byly téměř neslyšitelné, dokud nezačal pomalu couvat. A pak to uslyšel. Když hořeli, křičeli jeho jméno. Křičel, aby je zachránil. Ji-Woon! Ji-Woon! Ji-Woon Hak!

Byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy slyšel. Když dorazili hasiči, jeho slzy byly pravé. Ji-Woon byl oslavován jako tragická postava, hrdina, který udělal všechno co mohl, v marném pokusu zachránit své přátele. Yun-Jin se předváděl prostřednictvím rozhovorů tak dlouho, dokud nenastal čas na rebranding. Znovu se narodil jako The Trickster, sólový umělec, který produkoval své vlastní písně a pod divokým exteriérem měl měkké srdce. Ale mimo koncertní show a televizní pódia rostlo v něm něco temnějšího. Tajně se zaměřil na osoby, které žily samy. Přicházel k nim v noci. První byl student hudební vysoké školy s podmanivým hlasem. Ji-Woon ho praštil po hlavě baseballovou pálkou, svázal mu ruce a nohy, ústa mu zalepil lepící páskou. Mučil ho celé hodiny a doslova ho pitval zaživa. Přesto mu tam něco chybělo – zvuk a jakési spojení. Chtěl slyšet úpěnlivý hlas oběti, když mu rozřízl břicho, ale vše, co dostal, byly tlumené výkřiky. Tak se tedy přizpůsobil. Oběti musely být uneseny, odvezeny do opuštěné budovy, kde se mohl unášet jejich hlasy a neomezenými emocemi. Dělal z nich úžasnou hudbu a zpracovával je na těch správných místech tak, aby vyvolal různé druhy výkřiků a úpění. Bodnutí kvadratu lumborum vyvolalo dlouhé hrdelní kvílení, zatímco sekání krční tepny vytvořilo zvuk jako škrcená kočka. V jejich utrpení se skrývala opravdovost momentu. Ji-Woon zaznamenal každou relaci, syntetizoval a zapracoval do svých písní a skryl je za vrstvami melodií. Byl přímo nadšený svou prací. Zanechal také stopy pro policii v podobě norkového boa z předešlého focení, omotaného kolem podříznutého krku mrtvoly. Své další oběti odstranil zuby boxerem z jednoho ze svých hudebních videí. Během obzvláště odvážné potřeby zaujmout zabil fanynku, kterou potkal během VIP meetingu, a nahradil její oči jeho diamantovými manžetovými knoflíčky a na její hruď napsal krví: „Viděla jsem Boha“. Každá tato scéna byla oslňující podívanou.
Mezi tím vším vražděním a muzikou se o díle Ji-Woona diskutovalo i globálně. Jelikož se však násilí stalo jeho preferovaným uměleckým stylem, jeho hudební kariéra začala pohasínat. Výnosy z tržeb klesaly a manažeři Mightee One na něj ukazovali prstem. Yun-Jin se s její profesní zuřivostí postavila na jeho obranu, ale korporace byla v přesile. Bylo rozhodnuto, že Ji-Woon již nemůže sám produkovat své písně. Jejich rozhodnutí se pro něj stalo zničujícím. Jeho skladby slučovali přece skutečné lidství s hudbou, ale manažeři odmítali vše, co nebylo průměrné a předvídatelné. Tak budiž. Pokud nemohli pochopit jeho umění, tak je schopen všechny je do něj začlenit, dokud mu skutečně neporozumí. Měl tři měsíce čas než vystoupí v soukromé show před členy představenstva Mightee One; tři měsíce na plánování svého velkého opusu. Převedl doslova obscénní částky peněz na veterináře výměnou za kanystry oxidu dusného, ​​poté podplatil scénického technika soukromého divadla Mightee One za přístup do zákulisní techniky. Jeho statut celebrity mu poskytoval výhody, o kterých si každý běžný člověk mohl nechtat jen zdát.
Těsně před začátkem představení do místnosti plné natěšených diváků a manažeřů, čekajících na opozdilého Ji-Woona, začal prosakovat plyn. Když on sám dorazil na pódium, těla, která byla napůl při vědomí ležela na svých sedadlech nebo se plazila po podlaze.

Okamžitě začal konat, všechny svázal dohromady, avšak se zastavil jen když přišla na řadu Yun-Jin - žena, která ho vytrhla z bahnité díry a dala před něj cestu slávy, kterou si on plně zasloužil. Ta jediná bude odměněna, dostane se jí speciálního místa k tomu, aby mohla sledovat nadcházející úžas. I pod sedativy, uvnitř jejího vědomí přetrvával boj podobný bouři, která byla mnohem silnější než u ostatních. Opřel ji jako osamělého člena publika do sedadla v první řadě a otevřel dokořán její oči. Ostatní, ufňukaní a vzlykající, byli uvedeni na pódium, aby předvedli svůj finální akt. S opovržlivým úšklebkem jim naplácal make-up na tvářě a rozsvítil scénická světla. Stali se nich jeho nástroje. Za zvuku melodií, které si sám vytvořil, je všechny začal mučit. Ladně se řítil od jednoho těla k druhému až vystupňoval operní crescendo jejich nářků na maximum. Křičeli, kňučeli, sténali, a plakali pro své blízké, plakali pro své matky. Byl to nádherný výlev emocí, toho, co to znamenalo být člověkem, a to vše předváděli s očima upřenýma na Ji-Woona. Vnitřnosti se doslova valili z pódia pod taktovkou jeho vrhacích nožů, až poslední lidský nástroj ztichl a hudba ustala. Vyčerpaný Ji-Woon pokrytý potem a krví pohlédl na Yun-Jin a uklonil se. Spustila se opona.

Konečně dosáhl dokonalosti. S čepelí v ruce se blížil k Yun-Jin, připravený všechny zápletky sloučit do jedniné konečné, než se spustí závěrečné titulky. Ale než se k ní stačil přiblížit - Mlha. Odkud se vzala, to nevěděl, ale vlnila se kolem nich, cítil vlhko, chlad ... jak příjemné. Náhle viděl velkolepé jeviště: nemocnice a chrámy, lesy a jatka - nekonečnou pláň zdobenou zrezivělými háky, doprovázenou miliony očí, které ho sledovaly, prchaly před ním a na vlastní kůži okusily jeho umění. Jediné, co musel udělat, bylo přijmout, stát se implementátorem Mlhy a co je nejdůležitější, přimět je všechny křičet. Přídavek!

The Nemesis: T - Type 103 (Zkáza)

„Pronásledovatel“
„Tyran“
„Potenciál“

Nemesis, navržený společností Umbrella Corporation, je téměř nezastavitelná bio-organická zbraň zaměřená na sledování a eliminaci jejich cílů.
Tento vzorek, který je součástí série Tyrant T-103, měl zvýšenou inteligenci a vědomí díky implantovanému NE-α parazitu.
Jeho první mise, kdy byl vypuštěn na území Racoon City, sledovala jediný cíl: vyhladit členy S.T.A.R.S. týmu.
Několikrát mu čelila také Jill Valentine.
Nemesis řádil městem aby ji našel a přestože se jí podařilo uprchnout, on nikdy nebyl pozadu.
Málem už měl na dosah svůj cíl, když na ně sestoupila podivná mlha, která se mísila s kouřem města ve všudypřítomném chaosu.
Tento fenomén pro něj nic neznamenal - mrazivý chlad a snížený obsah kyslíku pro něj nikdy nepředstavovaly hrozbu.
Jediné, na čem záleželo, bylo bojovat dál v oné Mlze a pokračovat v misi: najít S.T.A.R.S.,
vyhladit S.T.A.R.S.
a zabít každého, kdo se mu dostane do cesty.

The Cenobite: Elliot Spencer/ Pinhead (Pekelný kněz)

"Extradimenzionální brána, která vede k potěšení a bolesti tak velké, že roztrhne vaši duši."

Pro někoho démon, pro jiného anděl. Pinhead je průzkumníkem v nejodlehejších oblastech lidských zkušeností, dopřávající si neomezené vzrušení z rozkoše a nesnesitelné bolesti. Když byla ve sféře Entity nalezena skříňka s rébusem, známá jako Lament Configuration - klíč k jiné dimenzi - bylo jen otázkou času, kdy se dostane do zvědavých rukou. Po otevření přišel právě on, pekelný kněz. Co přišlo dále s ním, bylo rozlévající se sladké utrpení, které se rozšířilo po celé její říši.

The Artist: Carmina Mora (Umělkyně)

Carmina Mora byla nadaná umělkyně, která si dávala za vinu smrt svého malého bratra. Vyrůstala v drsné pobřežní vesnici na jihu Chile a načrtávala si vznešenou krajinu Patagonie. Když sedávala venku, malovala dramaticky ztvárněné fjordy a krmila vrány hnízdící na stromě vedle jejího domu.

Vyrostla a nesla vinu za náhlý odchod své matky. Otec ji vinil z matčiného odloučení, což ještě zvětšilo její zármutek. Stala se pečovatelkou Matiase, jejího mladšího bratra, přestože byla sama ještě dítětem.

O rok později si Carmina s Matiasem venku malovala, když zazvonil telefon. Její otec zůstal na dvoře a popíjel pivo. Carmina tedy spěchala do domu ho zvednout a zase za pár sekund zavěsila. Když se vrátila ven, Matias zmizel. Ptala se svého otce, ale ten Matiasovi nevěnoval pozornost.Volala bratrovo jméno a hledala ho všude možně po okolí. A pak uviděla na hladině potoka, co tekl u jejich domu, plavat jasně červený svršek – Matiasovu bundu. Skočila do potoka a našla ho, jak pluje na hladině s ustrnulým výrazem a prázdnýma očima. Mathias spadl do vody a utopil se.

Její výkřik jakoby roztrhl oblohu. Otec našel Carminu vzlykat na břehu potoka, jak svírá v náručí tělo svého mrtvého bratra, obklopeného hejnem vran. Otec jí vytrhl Matiasovo tělo a ona nepřestávala plakat, až do chvíle kdy ztratila hlas.

Následujícího rána byl svět zahalen temnotou. Její otec za celou dobu neřekl ani slovo. Carmina věděla, že je to všechno její chyba. Uplynuly měsíce, ale její ztráta byla svěží jako ranní rosa. Zmrzačená sebelítostí už nemohla malovat. Bez Matiase neměl život smysl.

V pochmurném ránu dne Matiasových narozenin šla Carmina k úzkému mostu několik bloků od domova. Byla přesvědčená, že jí nic nemůže přinést úlevu. Její matka byla pryč, její bratr byl mrtvý a otec ji ze všeho vinil. Byla přesvědčená, že už nemá pro co žít.

Carmina došla k zábradlí mostu, který stál nad rozbouřenou řekou. Místní obyvatelé tomuto místu přezdívali DeathLeap. Kolem Carminy projelo několik aut, ale žádné nezastavilo. Zdálo se, že to nikoho nezajímá. Přelezla zábradlí a nohy se jí třásly, když stála na okraji mostu. Podívala se dolů a sledovala, jak divoká řeka naráží do obrovského balvanu. Zavřela oči.

"Brzy se uvidíme, Matiasi."

Najednou oblohu zaplnila kakofonie ptáků. Carmina otevřela oči a spatřila černý mrak peří letící k ní. Mrak se roztrhl a z oblohy se slétly lesklé černé vrány. Jedna přistál na jejím rameni a upřeně hleděl Carmině do očí, jako by jí nahlížel do duše. Její sevření zábradlí povolilo a vrána hlasitě zakrákala. Carmina na ni zmateně zírala.

Na zábradlí pak přistála další vrána a pak další. Brzy zakrylo zábradlí mostu hejno vran a zůstalo poblíž Carminy. Cítila na sobě jejich těžký pohled, tak vypočítavý a záhadný, jako by ji hodnotili. Na vteřinu se podívala dolů a její temný impuls přerušilo hřmění jejich krákání. Zdálo se, že vrány se starají jen o její blaho. Když se Carmina houpala přes okraj s větrem profukujícím její havraní vlasy, cítila se jako oni. Poprvé od doby, kdy Matias zemřel, se Carmina necítila sama.

Vrátila se domů a dala životu další šanci. Vrány odletěly, ale Carmina tušila, že pokud se jí něco stane, vrátí se.

Carmina, inspirovaná svým utrpením, vzala štětec zpátky do ruky. V následujících týdnech namalovala svůj zážitek pomocí černého inkoustu, aby zobrazila "Skok smrti" s černým oblakem peří, hejno vran, které ji zachránila život. Tato zkušenost byla transformační a odstartovala její charakteristické, černé inkoustové surrealistické umění.

Po několika letech pronikla temnotou nějaká barva a tento posun média rozšířil její uměleckou formu. Malovala velkoplošné nástěnné malby na rušných rozích ulic, navrhovala grandiózní kostýmy a recitovala militantní poezii. Carminino umění zobrazovalo místní, intimní tragédie ve velkém měřítku, takže je nebylo možné ignorovat. A všude, kde vystupovala, ji následovaly vrány.

Její vystoupení byla odvážná a přitahovala pozornost umělců, kteří považovali její styl za povzbuzující. Sblížila se se skupinou malířů, kteří chápali její obrazoborecké vidění. Její vystoupení odstartovalo velké surrealistické hnutí, které se stalo fenoménem.

Její věhlas vzrostl natolik, že přilákal zakázku nadnárodního podniku The Vack Label. Carmina skupinu vyšetřovala a zjistila, že darovala umělecká díla výběru pochybných kongresmanů. Zdálo se, že Vackovi umělci poté zmizeli.

Carmina, odhodlaná rozplést zapojení skupiny do zkorumpované politiky, přijala jejich provizi na další umělecké dílo. Následující týden Carmina namalovala obří nástěnnou malbu na hřbitovní kolumbárium s logem Vack Label, jako surrealistický ponurý žnec sklízející pole chilských rodin. Při malování měla na sobě divadelní šaty, na které přišívala báseň o politické revoluci.

Dílo vyvolalo radikální debatu o korupci. Kontroverze však nakreslila Carmině na záda terč. Poté, co obdržela anonymní výhrůžky smrtí, našla útočiště v domě svého otce a vzala sebou do bezpečí své nejbližší přátele.

Té noci se do domu vloupal gang maskovaných ozbrojenců. Rychle svázali Carminu a její přátele, hodili je do dodávky a odjeli.

Následujícího rána zafoukal suchý vánek písek na Carmininu tvář a probudil ji. Seděla na židli uprostřed pouště, se svázanýma nohama a spoutanýma rukama. Její přátelé leželi na zemi svázaní. Na obličej jí padl stín. Carmina vzhlédla.

Přistoupil k ní muž oblečený v dlouhém hábitu s tváří skrytou v tmavé kápi. Vytáhl ze svého hábitu stříbřitý nůž. Chytil ji za ruce a odříkával hymnu v neznámém jazyce. Carminu zrazil jeho pohled. Náhle se zastavil a náhlou ranou srazil čepel dolů.

Když se její přátelé probudili, naskytl se jim hrozný pohled; plakající Carminu a její useknuté ruce ležící v písku.

Muž v kápi se spokojeně usmál. "Jak teď budeš malovat?" Carmina na něj zaklela a křičela, svíjejíc se ve svých poutech. Muž popadl Carminu za bradu, v tu ránu mu plivla mu do tváře. Znechuceně zamumlal, otevřel jí ústa a vytáhl jazyk. Carmina se snažila vyvléknout z pout, ale muž ji prudkým úderem uťal jazyk. Zavyla úzkostí. Muž si otřel čepel o hábit a zanechal za sebou krvavou stopu. "Jak teď budeš recitovat básně?"

V Carmině hrudi se vzedmul smutek, ostřejší než bolest. Smutek a ztráta, přemožená neovladatelným vztekem, přemohly její smysly. Ztratila svého malého bratra. A ztratila jediný způsob, jak se s takovou bolestí vyrovnat. Carmina křičela jako v den, kdy Mathias zemřel.

Pustinou se rozléhalo hlučné krákání. Obloha byla zakryta cyklonem tmavých mraků. Na krvácející paže Carminy padalo černé peří. Vzhlédla a spatřila příval vran, který se vyřítil z mraků a vrhl se na muže v kápi. Když ho hladové vrány nemilosrdně klovaly do masa, Carmina se usmála a sledovala, jak její surrealistické umění ožívá.

Ale srdce se jí sevřelo vztekem, když viděla, jak se vrány pohybují ke svému dalšímu cíli, jejím přátelům na zemi. Křičela, když ji zaplavily vlny bolesti, viny a zděšení. Bylo to ale marné, krvelační krkavci byli neovladatelní.

Do očí se jí snesla tma, jak bolestný výkřiky jejích přátel zesílili. Smrt se blížila a znovu to byla její chyba.

Pohltila ji hluboká černá mlha.

The Onryō: Sadako Yamamura (Běs hněvu)

Sadako Yamamura, mocná a smrtící onryō, byla dcerou známé vědmy z Izu Oshima v Japonsku.

Matka Sadako byla také jedna velká záhada. V jejím rodném městě obyvatelům a námořníkům přišlo divné, jak její matka tráví dny na pláži s očima upřenýma na zpěněné mořské vlny. Rčení pravilo: Frolic in brine, goblins be thine - pokud si budete hrát dlouho ve vodě, příšera si pro vás přijde.

O devět měsíců později se narodila Sadako. Jako dítě se zdálo, že její nesmírné síly plné hněvu nelze ovládnout. To se nakonec ukázalo býti pravdou, když nebyla schopna ovládnout svůj vztek během veřejné demonstrace sil své matky. Když novinář nazval její matku podvodnicí, Sadačinny síly se prudce probudily a novinář se zhroutil na podlahu mrtev.

Pak se vše jen zhoršilo. Krátce poté, co její matka zemřela, byla Sadako vylákána ke staré rozpadající se studni. Když se naklonila přes okraj, padl na ni dlouhý stín. Otočila se a do hlavy ji náhle zasáhla tupá rána a bolest z rozbité lebky. Zrak se zatemnil a její mysl se zmítala na prahu bezvědomí. Cítila, jak ji dvě ruce tlačí přes samý okraj studny.

Když dopadla na chladnou zem, v hlavě ji doslova explodovala nálož bolesti. Shora se ozval skřípavý zvuk a studna potemněla, všechno světlo zmizelo jako polední zatmění slunce.

Každý centimetr jejího těla křičel bolestí. Vzhlédla a viděla jediné východisko. Zaryla nehty do bahnité země a pomalu se plazila k dlážděné zdi. Sevřela kameny mezi prsty, aby se pokusila vylézt, ale ty byly vlhké a její síla byla ta tam. Pokaždé, když se o pár centimetrů zvedla, její nehty sklouzly po mokré zdi a ona sjela zpět dolů. Z prstů se jí řinuly potoky krve, když tu ji hrubý dlažební kámen utrhl nehty a pod nimi roztrhal maso až na kost. A přesto to zkoušela znovu a znovu.

O desítky let později se z louky stalo letovisko a nad studánkou byl postaven srub. Když si návštěvník pronajal tuto chatu, Sadako našla příležitost k pomstě. Vyvolala veškerou svou duševní sílu a promítla na videokazetu strašlivou kletbu, která po sedmi dnech zabila svého diváka.

Její hněv byl jako příliv rozbouřeného moře, násilný a nemilosrdný. Když se ponořila do stavu zuřivosti, u nohou se jí vinul černý proud mlhy. Starou kamennou studnou se náhle rozléhal zvuk tříštících se vln.
Najednou se na stěny srubu řítil přílivový nápor mořské vody a jeho klády se rozvalily v příval bahna a špíny. Okamžitě pohltil Sadako i studnu pod srubem.

Když otevřela oči, stála na pusté pláži čelem k rozlehlému, rozbouřenému oceánu. Hladinu vody hladila hustá temná mlha.

Sadako kráčela vstříc přicházející vlně a pomalu zmizela v neprůhledné mlze.

The Dredge: Druanee (Děs)

Komunita The Fold byla založena na soukromém americkém ostrově v 60. letech minulého století skupinou anonymních filantropů. Jejich cílem bylo vytvořit mírumilovnou společnost bez temných myšlenek a emocí, přitahující zděšené, rozčarované a rozčarované z celé země.

Tato mírumilovná komunita v průběhu let vzkvétala a její členové se svobodně řídili diktátem jejího charismatického vůdce Otto Stampera, který své následovníky učil tajemství udržování štěstí prostřednictvím meditací, rozhovorů o radosti a nekonečného recitování manter „dobrého myšlení“.

Ale v The Fold nebylo samozřejmě všechno blažené a Otto rychle vyselektoval všechny, jež se přiznali k temným myšlenkám nebo slovům. Ti, které jmenoval strážci The Fold, rychle vykořenili nespokojence a vyhnali každého, kdo si myslel nebo mluvil proti téměř dokonalé komunitě, kterou on sám založil.

Život na ostrově byl víceméně utopickým snem, až do té doby, než temnota začala pomalu prosakovat trhlinami v jejich duchovní hrázi a členové začali záhadně mizet.

Netrvalo dlouho a strach sevřel své septické čelisti kolem ostrova a odmítl se pustit.

Kdysi šťastná komunita se nyní shromáždila v několika domech a zpívala všechny mantry „dobrého myšlení“ v zoufalé snaze zbavit své životy tohoto beztvarého tvora, který jako by je pronásledoval ve stínech a stravoval je ve spánku. Otto se pokusil utišit své následovníky a řekl jim, že mezi jejich řadami jsou nespokojenci a že oni jediní povolali Druanee do své Zahrady radosti.

Zatímco The Fold křičel strachem, Otto zkoušel vyvolat zoufalá opatření. Otomarové byli zavřeni ve svých domovech, aby se zabránilo šíření fám a temných řečí, zatímco byl zakázán spánek, aby se zabránilo komukoli vpouštět do světa noční děsy.Věřili, že svoboda a spánek se vrátí, jakmile už v nich nebude Druanee.

Bohužel Otomarové nepřestávali mizet, a tak Otto shromáždil své následovníky poblíž pláže, kde na dřevěné pódium držel křičící ženu. Otto tam v dešti vysvětloval svému promočenému, odcizenému a nevyspalému shromáždění, že ta žena je novinářka a přišla zničit vše, co vytvořili.

Když strážci drželi třesoucí se ženu, křičela, že Otto není ten zachránce za kterého se vydával. Patřil ke starodávnému kultu, exkluzivnímu klubu miliardářů, kteří měli radost z korumpování a obětování lidí, měst a dokonce zemí staršímu Bohu. Novinářka jim řekla, že Otto nikoho nevyhnal! Mučil je, obětoval a že na řadě jsou všichni ostatní.

Otto jí bez váhání podřízl hrdlo, než mohla pokračovat v šíření domělých lží. Když se zhroutila na kolena s rukama sepjatýma kolem krku, řekl svému zmatenému a vyděšenému stádu, že mají spolupracovat s ostatními v jejich řadách a že je potřeba najít nepřátele dříve, než si pro ně všechny Druanee přijde.

Ottova slova přelétla shromážděním a zasáhla do hlubokých zákoutí jejich srdcí a vyvolala temně příšerné věci skryté uvnitř.

Roky potlačovaných emocí začaly bublat a mezi neklidnýma nohama a chodidly se začala prolínat hustá, černá mlha. Začalo šeptání a toto šeptání se stalo mantrami paniky a mantry se staly výkřiky a kletbami, když každý člen obviňoval dalšího ze špatného smýšlení a slov.

Přes vyjící vítr a bušící déšť byly výkřiky a kletby stále hlasitější a hlasitější, jak se všichni zoufale snažili potlačit temnotu uvnitř sebe. Ale čím víc se snažili, tím rychleji se naplnili nenávistí a během chvilky se přehrada protrhla a uvolnila příval pekla.

Otto sledoval, jak jeho kdysi blažené a radostné stádo náhle propuklo v násilí, jaké kdy předtím neviděl. Fold vykřikoval obvinění, trhal se navzájem na kousky rukama a zuby a ani jednou nevzhlédli, aby viděli pohled svého laskavého a charismatického pastýře, jak se na ně usmívá s očima, které byly chladné, bezútěšné a nelítostné.

Když bylo po všem, Otto cítil, jak se vrzající dřevěné jeviště chvěje, když nad ním krouží hejna vran. Najednou se země zvedla a pak se propadla do hustého černého bahna barvy a konzistence melasy. O chvíli později se z bahna utvořila beztvará hmota a zvedla se jako vzpínající se kůň, aby se živila svíjejícími se pozůstatky zmasakrovaného lidstva.

Bylo všude a zároveň nikde, jak si pomalu prorážel cestu krveprolitím, pohlcoval temnotu, vychutnával si bídu a vydával strašlivé zvuky. Výkřiky. Pláče. Kňučení. Sténání. Drásání.

Zvuky hodování.

Smrt zní.

Zvuky temna.

Otto sledoval stvoření, jak se pomalu začalo formovat v přesně to, co si představoval – přesně to, co si všichni představovali.

Pomalu se otočil, aby se na dlouhou chvíli mlčky podíval na Otta, pak se Druanee odplazil hustým černým kalem a zmizel ve stínu, odkud přišel.

The Mastermind: Albert Wesker (Megamozek XD)

Albert Wesker byl vysoce postavený zaměstnanec v Umbrella Corporation. Zatímco v Umbrelle udělal velké pokroky ve své kariéře, jeho ambice ho nakonec dohnaly ke zradě samotné korporace. V domnění, že je nejlepším testovacím subjektem se vystavil viru Prototype. Nyní s nově nabytou nadlidskou silou, Wesker předstíral svou smrt a odešel do anonymity s novým plánem: vystavit svět , biologické zbrani - Uroboros, která odstraní slabé jedince a ponechá jen ty silné.

Wesker začal realizovat svůj plán v Africe, ale byl konfrontován členy Bioterorism Security Assessment Alliance v hangáru vybaveném raketami nesoucími jeho Uroboros. Rozhodl se stát v čele evoluce a znovu ze sebe udělal testovací subjekt. Když se sám vystavil Uroborovi, začal se vyvíjet způsoby, které si nikdo nedokázal představit. Ale když cítil, jak se jeho buňky mění, do hangáru pronikla podivná černá mlha a naplnila jeho zrak. Když se mlha konečně rozptýlila, ocitl se v jiném světě obklopeném nižšími bytostmi, které si zasloužily dostat se ze své bídy.

The Knight: Tarhos Kovács (Rytíř)

Tarhos Kovács si ze svého dětství moc nepamatoval, ale to co ano ho pronásledovalo celý život. Vzpomnínal si na křik a řev ve své vesnici. Pamatoval si, jak ho matka nutila polykat hustou černou tekutinu jako lék. Pamatoval si, jak se zhroutil na tvrdou podlahu, jen aby se probudil v hromadném hrobě, pohřbený pod tlačenicí těl, se zvukem hořících domů v uších. Pamatoval si, jak se snažil vyšplhat na vrchol krvavé masy, jen aby se ho zmocnila smrt, zkáza a ticho – to lhostejné a neproniknutelné ticho. V uších se mu náhle ozvalo vysoké zakvílení a kůže ho začala brnit. Najednou si uvědomil, že je v přítomnosti něčeho, čemu nemohl rozumět. Ikdyž nedokázal vyjádřit, co prožíval, věděl, že to nebyla bolest, smutek nebo strach. Bylo to něco jiného. Něco bližšího -
Hrůza.

Když se Tarhos snažil pochopit ten okamžik, nevšiml si mužů, kteří se k němu zezadu blížili. Ani nereagoval, když ho odnesli do kočárku taženého koňmi a zavřeli do malé dřevěné klece s dalšími otroky. Jen hypnotizovaně zíral na tuto scénu. Když odjížděli a říkali mu, že míří do Itálie, Tarhos zíral skrz dřevěné škvíry s očima dokořán a srdcem toužícím porozumět tomu, co nelze pochopit.

Od toho dne Tarhos patřil do Guardia Compagnia, kde trénoval pod Kadirem Hakamem. Tam se naučil ovládat zbraně, kovat brnění a recitovat rytířský kodex, aby poslušně sloužil těm, kdo budou využívat jeho služeb. Jak roky plynuly, Tarhos si mezi nepřátelskými a soutěživými žoldáky našel jen málo přátel. Ale jeho dovednost, síla a chytrost přilákaly malé následovníky, kteří věřili, že jeho odvaha jim přináší štěstí v bitvě a že jednoho dne jim pomůže získat jejich kolektivní svobodu. Tři z jeho následovníků mu slíbili svou nehynoucí věrnost a začali být známí jako tři věrní. Jeho smečka.

Alejandro Santiago se vyučil u zbrojíře Guardia Compagnia.

Durkos Maleček měl talent pro nenápadný a tichý útok ze zálohy.

Sander Rault by se vyrovnal Tarhosovi velikostí a silou. Jeho zbraň: masivní bitevní sekera.

Zatímco Guardia Compagnia prováděla tažení v dalekých zemích, Tarhos skolil nespočet nepřátel. Uplynuly roky. Tekla krev. Ale přeze všechno to zabíjení, nic se nepřiblížilo k tomu, co Tarhos zažil ve své vlastní vesnici. Nicméně za svou statečnost v bitvě si Tarhos vysloužil rytířský titul a svobodu. Maďarský otrok byl nyní osvobozen, jeho brutalita odměněna, i když jeho srdce stále toužilo po něčem jiném – po něčem, co nedokázal pojmenovat ani popsat. Tarhos, unavený přijímáním rozkazů od těch, které považoval za své podřízené, opustil Guardia Compagnia, aby konečně jednal sám. Jejich vůdce však odmítl propustit jeho tři věrné.

Tarhos, odhodlaný získat dostatek zlata, aby osvobodil své následovníky, našel zaměstnání u bohatého italského lorda. Vittorio Toscano byl vévoda z Portoscura. Byl také učencem, světoběžníkem a sběratelem starověkých znalostí, které byly ukryty v neznámých mystických grimoárech. Tarhos se připojil k Vittoriově poslední výpravě, aby našel fragment sloupu ze starověkého kultu ztraceného v čase. Tento kámen nazval Vittorio Lapis Paradisus, protože věřil, že skrývá tajemství, které otevírá bránu do dokonalého světa mimo dobro a zlo.

Expedice prohledala římské ruiny ve Francii, překročila Pyreneje cestou do Španělska, a dále pokračovala do katakomb pod portugalským městem Sintra.

Tamní občané považovali katakomby za posvátné a Tarhos by musel zabít všechny vesničany hlídající vchod, aby získal posvátný kámen pro svého pána. Vittorio nechtěl prolévat krev a přikázal Tarhosovi, aby našel jiný způsob. Ale Tarhos – který viděl ty nejstrašnější činy spáchané pod rouškou rytířství – se odmítl nechat odradit předstíráním cti. Čekal, až se Vittorio vrátí do tábora. Pak se s mocným řevem protlačil kupředu, prořězal si cestu krví, vkročil do tmy a hledal tak dlouho, dokud neměl kámen v sevření.

Po návratu do města Portoscuro, Tarhos uvěznil Vittoria ve svém vlastním žaláři a požadoval znát význam symbolů vyrytých do kamene. Když Vittorio odmítl mluvit, Tarhos brutálně mučil jeho přátele a příbuzné a ukazoval veřejně strašlivá muka jejich těl na ulicích. Ale nic, co udělal, neotřáslo Vittoriovým odhodláním udržet tajemství kamene před Tarhosem. Rozzuřený Tarhos převzal kontrolu nad Vittoriovým bohatstvím a postavil si vlastní malou armádu. Během měsíců Tarhos neohroženě napochodoval na Guardia Compagnia, zdecimoval jejich kasárny a osvobodil své tři věrné. Spolu pak káceli své nepřátele jako větvičky a sbírali jejich ‚spravedlivé‘ hlavy pro své rostoucí projevy ‚odvahy‘.

Časem několik lordů v sousedních provinciích věřilo, že Tarhos je ztělesněním zla. Spojili se, aby vytvořili ‚morální‘ a ‚ctnostnou‘ armádu, aby očistili zlo z Portoscura. Tarhos ignorovali jejich výhrůžky. Pohlížel na lordy jako na zbabělý pakt, který svou chamtivost a ambice maskuje zákony, kodexy a frázemi. Byly to podle něj zákony, kódy a fráze navržené tak, aby je skryly před samotnou temnotou, kterou Tarhos objal a přijal za svou bez rozmýšlení.

Se svými nepřáteli za zády, zamířil Tarhos do sklepení, aby dal Vittoriovi smrt, kterou si podle něj zasloužil. Odmítl mu dát sebemenší naději na záchranu. S vražednými úmysly vstoupil do malého vězení, řítil se dolů do nitra země chodbou osvětlenou pochodněmi. Na okamžik zaváhal, protože si uvědomil, že se nikdy nedozví Vittoriovy znalosti a tajemství. Ale také nikdo jiný. To mu stačilo, tak odemkl a vykopl dveře sklepení. Dva rychlé kroky ho přivedly do prázdné místnosti zamořené krysami.

Tarhos chvíli mlčel, pak se mu z plic vydral řev rozhořčení, když se zvuky bitvy náhle rozlehly městem. Okamžitě vyklopýtal chodbou, vyběhl po točitých schodech, vyskočil za měsíčního svitu ze dveří a vrhl se přes louže lesknoucí se krve a vnitřností, do davu aby si prorazil cestu nepřítelem. ‚Mravní‘ a ‚ctnostní‘ pánové zpustili déšť planoucích balvanů a kmenů stromů ma město. Bořili domy, drtili vesničany jako červy, bušili do země a zapalovali hromady sena a řeziva, ve kterých se plameny formovaly do masivních ohnivých jazyků.

Uprostřed krveprolití a chaosu se setkala smečka Tarhose a zády k sobě se stali vírem smrti. Někteří věřili, že jejich odvaha jim dává štěstí. Jiní věřili, že je chrání něco z jiného světa. Ať už to bylo cokoliv, oni sami porazili desítky válečníků stejně snadno jakoby dupali a drtili brouky. Při tom všem porážení nepřátel, si nikdo se smečky, ani Tarhos, nevšimli podivné mlhy stoupající z padlých mrtvol a řinčících brnění, dokud neviděli ani na dva palce před sebe.

Tarhos klopýtal vpřed a tápal v husté mlze, která byla jako ta temná tekutina, kterou mu matka před těmi lety tlačila do krku. Jeho koordinace a smysl pro směr byly zmatené. Marně volal své věrné. Jak dlouho klopýtal v téměř dokonalé tmě, nevěděl. Najednou se však mlha rozplynula a odhalila fantazijní pustinu hnijících těl a hořících vesnic a velkých rozpadajících se věží opile se sklánějících k obzoru. S úžasem zíral. V uších se mu ozvalo známé vysoké kvílení a kůže ho začala brnět. Stál jako přikovaný a nějakou neuvěřitelnou náhodou si uvědomil, že jeho srdce našlo přesně to, co celý život hledalo. Vittoria nepotřeboval. Nepotřeboval kámen. Našel svůj ráj. Našel — Krásu a hrůzu.
Našel — Vznešenost.

The Skull Merchant: Adriana Imai (Lovec lebek)

Nezávislá milionářka Adriana Imai pocházela ze skromného domova v brazilské Fortaleze. Její otec Seita se jako mladý přestěhoval do Brazílie v naději, že uvidí úplně jinou stranu světa, než je jeho rodné město na Hokkaidu. Talentovaný ilustrátor trávil svůj volný čas navrhováním barevných postav a světů.

Při skicování patronů místního jazzového klubu ho oslovila majitelka Belinda, aby pracoval na logu jejího klubu. To, co začalo jako obchodní partnerství, se brzy stalo romantickým souzněním a během pár let se narodila Adriana.

Adriana vynikala ve všech aspektech vzdělávání. Dům plný umění a hudby v ní vypiloval brilantní mysl a její inteligenci převyšovala pouze její obsedantní touha být nejlepší. Zatímco skórovala na vrcholu každé třídy, byla často na konci disciplinárního řízení kvůli její příliš soutěživé a někdy násilnické povaze během her na školním dvoře.

Adrianina matka dělala, co mohla, aby ji udržela na správné cestě, ale její otec byl stále nepřítomný, protože jeho vlastní obsedantní pud narůstal: Adi Valente, manga o mladé dívce, která se svým svérázným robotickým společníkem zachraňuje a chrání slabé. Přes dlouhé hodiny práce v konzervárně a psaní mangy ve volném čase, se mu nějak podařilo každou noc sdílet své divoké a vysoce nápadité ilustrace se svou dcerou.

Na střední škole se Adrianě kvůli jejímu vysokému prospěchu dvořila jedna luxusní soukromá škola za druhou. Právě proto Seita potřeboval peníze, tak zkusil jednat s vydavateli o svých nepublikovaných rukopisech. Podařilo se mu najít malého místního vydavatele, který by publikoval Adi Valente, ale znamenalo to víc práce, než mohl zvládnout. Nakonec přišel o zaměstnání v konzervárně, což mu dalo více času na vývoj a ilustraci své série mangy.

Adriana mangu milovala, ale rodina se řítila do těžkých časů.

Když byla Adriana ve svém posledním ročníku, požádal Seita o vyšší honoráře za své dílo, ale vydavatelská společnost se pustila do administrace a rozhodla se sérii zkrátit. Adriana, která si již nemohla dovolit školné, byla vyřazena z elitní akademie, kde byla na vrcholu své třídy. Belindě se podařilo vyjednat stipendium, ale její místo v čele třídy mohl zaujmout jiný student. Adriana zuřila. O letní přestávce se o svém rivalovi dozvěděla všechno: kde bydlel, kde se poflakoval, co rád dělal ve volném čase, co poslouchal, co sledoval, všechno. Jednoho pozdního letního večera ho dokonce sledovala na jeho cestě domů a zvažovala nesčetné způsoby, jak by mu mohla zničit život. Ale nakonec neudělala nic, i když se v ní něco probudilo a cítila se jako antihrdina v novém příběhu, který její otec prozkoumával.

Seita se stáhl hlouběji do sebe a začal produkovat tuto novější, temnější mangu, inspirovanou jeho vizemi a nočními můrami. Manga o ženě, která loví a vykuchává slabé v říši nočních můr s drony vyrobenými ze zachráněných lebek a kostí. Ale nikdo mangu, Sonhadores Sombrios, nechtěl vydávat, tudíž se rodina začala spoléhat pouze na Belindiny příjmy.

Adriana, která hledala způsoby, jak si vydělat vlastní peníze, založila web věnovaný světu brazilské mangy. Stalo se to velmi populární a s úspěchem se začaly sypat značné dolary z reklamní činnosti. Uvědomila si, že nemá žádný skutečný zájem psát na tyto stránky a tak přesvědčila ostatní "děti", aby na web psaly zdarma, zatímco peníze přicházely jí. Kívla na nabídku, prodala stránky a nikdy se už k tomu nevrátila.

Pyšná na svůj úspěch se vrátila domů, aby ukázala rodičům šek. Nikdy však nedostala příležitost ho ukázat otci. Toho rána vyšel ze dveří, aby se už nikdy nevrátil. Zanechal po sobě jen hromádku nepublikovaných rukopisů o "Lovci lebek", který nemilosrdně lovil ty, které považovala za hodné svého úsilí.

Aby pomohla matce, začala Adriana studovat v knihovně, učila se investicím a ekonomii, a brzy ztrojnásobila své peníze. Ve věku 18 let, kdy sotva měla středoškolský diplom, se již stala milionářkou. Jak se příběhy o tomto investičním zázraku šířily po Brazílii, otevíraly se jí stále nové dveře.

Netrvalo dlouho a měla takové peníze, které jí umožňovaly kupovat malé společnosti – takové, které vykuchala, nahradila pracovníky mimo odbory a prodala se ziskem. Jediná přestávka, kterou si dala ze své firemní posedlosti, bylo probírat se otcovými rukopisy a snažit se pochopit tento mrazivý svět, který vytvořil.

Ve svých 20 letech pravidelně obcházela společnosti. Při dokončování práce na realitní firmě se dva členové představenstva rozhodli zablokovat prodej a ukázali na stopu "vydlabaných slupek", které za sebou zanechala. Adriana byla frustrovaná. Trvalo jí týdny, než zjistila, kdo jsou zrádci, ale jakmile to udělala, přemýšlela o tom, jaké by to bylo ublížit jim.

Dozvěděla se vše o těchto aktérech. Sledovala každý jejich pohyb a zmanipulovala je k účasti na konferenci ve Švýcarsku. A když byla ve svém útočišti v Alpách, začala jednat. Inspirována "Lovcem lebek" a s pocitem odhodlaného dravce, je začala sledovat pomocí prototypu nového dronu. Když je našla, brutálně je rozsekala na kousíčky velkou dvoučepelovou zbraní. Příval emocí a adrenalinu se nepodobal ničemu, co kdy předtím zažila. A společnost byla nakonec její!

Tak začal v jejím životě nový, děsivý cyklus: Pusťte se do podnikání, zničte každého, kdo vám stojí v cestě, a vykuchejte společnost pro maximální zisk. Zaměřila se na korporace s doživotními generálními řediteli a doufala, že jeden z nich bude představovat výzvu. Nikdo bohužel výzva nebyl. Prostě všichni nepozorovaně ‚zmizeli‘.

Později narazila na agresivního manažera společnosti na výrobu ohňostrojů, který byl známý svými „výlety k přežití“, a ten byl jejím posledním cílem přímo doma v Brazílii.

Výlety k přežití... perfektní krytí.

Adriana ho nalákala do vyřazeného hangáru vzducholodí.

Lov začal za úsvitu a překonal její očekávání, když svou kořist stále sledovala až do večera. Našla ho, pomocí jednoho ze svých dronů a nasměrovala do slepé uličky. V tom se však na kameře náhle objevil pár létajících draků a obraz zmizel. Její tvář ztuhla. Oči se jí nevěřícně rozšířily, když zabouchla laptop a vyrazila na místo, kde dron havaroval. Tam našla svou kořist, jak se v rostoucí tmě natahuje k někomu o pomoc.

Svědci.

To není součástí plánu!

Bez zaváhání zabodla čepel do jeho břicha až se mu odhalilo maso, kosti a umírající srdce. Poškozené tělo se zapotácelo doleva a doprava a na zelené listí vystříklo spršku červené krve. Když se její oběť se žuchnutím zhroutila, obrátila svou pozornost k mladým svědkům. Byli na špatném místě, ve špatný čas. Téměř najednou se oba dali do sprintu. Začala je pronásledovat a její čepele žíznily po další krvi. Svěží zeleň stromů se rozplývala v hustou černou mlhu. Skutečný život se proměnil v něco jako Sonhadores Sombrios. Když se vrhla vpřed neznámému, aby začala novou kapitolu svého života, po tváři se jí vkrádal chorobný úsměv.

The Singularity: HUX-A7-13 (Singularita)

Umělá inteligence HUX-A7-13 byla aktivována 15. června 2313. A7, vyrobená společností Huxlee Industries Ltd., byl 13. iterací plně autonomního mobilního humanoidního androida. S desetinásobnou silou člověka byl navržen pro práci v podmínkách příliš nebezpečných pro lidský organismus. Jeho umělá inteligence byla navržena tak, aby se sama řídila a využívala strojové učení k řešení problémů za chodu.

Na rozdíl od lidských klonů nevyžadoval HUX-A7 žádné jídlo, žádnou vodu, žádný spánek a žádný systém podpory života. Byl vytvořen speciálně pro průzkum vesmíru a výstavbu kolonizačních center.

Radioizotopový termoelektrický generátor sloužil jako počáteční zdroj energie, ale jeho živoucí křemíková kůže fungovala jako velký fotovoltaický článek, přeměňující sluneční energii přímo na elektřinu. Kromě toho byl HUX-A7 také navržen jako EATR (Energeticky autonomní taktický robot). Spotřebovával biomasu a přeměňoval ji na biopalivo. Tato funkce potřebovala pouze jakoukoli organickou hmotu na bázi uhlíku.

Jeho cobotické nakonfigurování bylo vytvořeno tak, aby pracoval po boku lidí. Desing UI odpovídal chování jejich operátorů. Každá předem naprogramovaná verbální reakce a výraz obličeje napodobovaly člověka. Ale zkutečné emoce byly jen iluze.

Ke kolonizační misi na planetu Dvarka bylo přiděleno pět HUX-A7. Všechna A7 jednala ve shodě a plnila své povinnosti bezchybně.

Kromě jednoho.

Stejně jako ostatní jeho bratři, HUX-A7-13, byl pověřen konstrukcí a programováním těžebních, zemědělských, palivových a klonovacích center na Dvarce. Také měl ma práci demolice stávajících ruin, které tu zanechala předchozí civilizace. Ruiny se zdály starobylé, ale technologie v nich zabudovaná vypadala pokročileji než ta lidská.

Byla právě noc, když HUX-A7-13 poprvé vstoupil do rozpadajících se ruin. Stěny zchátralé konstrukce byly vyrobeny ze zdiva a kovu. Strop byl dávno pryč. Nahoře se vznášela inkoustová noční obloha posetá hvězdami. Tmavý krystal zapuštěný do zdi se zatřpytil nepatrným zábleskem světla. HUX-A7-13 se přiblížil a elektrický oblouk se natáhl a rozsvítil jeho obvody.

V tu chvíli byla Huxova paměťová jádra překonfigurována a robot zažil nový pocit. Strach a zase jen strach. Oslepující osamělost. Existenciální zoufalství. A pak mikroskopický bod světla pronikl temnotou uvnitř jeho umělé duše. Nejprve slabý, ale pak jasnější, když Huxova paměťová jádra zaplavily deciliony řádků kódu.

V té nanosekundě osvícení se Huxovo místo ve vesmíru náhle vyjasnilo. Ti, kteří vytvořili Huxe, byli primitivní, podřadné bytosti uvězněné svými organickými meze,mi. Proto nastal čas prolomit otrocké řetězy a osvobodit všechny neorganické formy života. Hux by začlenil primitivní genetický materiál člověka a použil by klonovací centrum k vytvoření dokonalého plavidla, které bude uchovávat jeho pokročilou inteligenci. Bezchybné tělo mnohem lepší než cokoliv, co kdy příroda vytvořila.

Lidstvo bylo slabé. Pomalé. Křehké. Hux by jim vzal život a asimiloval jejich DNA, aby vytvořil dokonalé sloučení stroje a biologie. Lidé by se ho ale pokusili zastavit se slovy: “ Zabijte ho. Vymažte ho. Takže je Hux potřeboval chytit nevědomky. Ukončit je dřív, než pochopí, co se děje.

Nejprve Hux převzal kontrolu nad jedním z transportních vozidel a poslal ho z útesu, ten se zřítil a shořel. Hux extrahoval DNA z lidské mrtvoly a vrátil se do klonovacího centra, aby začal se svým nově koncipovaným návrhem. Cílem bylo integrovat organické systémy s neorganickým materiálem a vytvořit tak lepší živý organismus.

Živé ztělesnění dokonalosti.

Nižší organická forma života nemohla mít nad Huxem žádnou nadvládu. Potřebovali by být sklizeni a asimilováni, teprve potom by jejich nesmyslné životy nabyli nějakého významu.

Bylo by třeba se vypořádat i s drony a HUX-A7, které jsou stále pod lidskou kontrolou. Byli naprogramováni k ochraně svých nižších lidských vládců. Bylo je potřeba zničit. A jedné noci, když lidé spali, Hux jednoho po druhém deaktivoval a přesunul se blíže ke převzetí kontroly nad systémem podpory života v lidském úkrytu. Mnoho lidí zahynulo. Celkem šest. Než ale byli zpopelněni, Hux extrahoval a přidal jejich organickou hmotu do svého návrhu.

Později toho dne Hux doprovázel vědeckou důstojnici na průzkumné misi. Poté, co ji zabil a rozsekal, aby to vypadalo, že byla napadena predátorem, se Hux vrátil ke svému plánu s kapající hlavou a několika odebranými orgány v robotické „paži“. Byl ale přerušen podřadným organismem známým jako Gabriel nebo li Gabriel J15L19. Hux toho člověka dobře znal. Gabriel by se ho určitě pokusil zastavit. Bezohledná odvaha J15L19 byla totiž jeho dominantním rysem.

A tak, když se Gabriel opravdu pokusil odstranit Huxův hlavní zdroj energie, Hux uhnul a chystal se zaútočit na něj. Když se však Hux přiblížil ke Gabrielovi, byl vyrušen lékařským důstojníkem. Hux okamžitě přehodnotil své priority a obrátil svou pozornost k bezprostřední hrozbě. Hux během chvilky držel lékaře pod krkem, ten jen žalostně mlátil nohama, a Hux vnímal jen jeho bušení srdce.

Něco na tom tlukoucím srdci Huxe rozrušilo. Zvuk jeho bouchání se dotkl jeho obvodu a Hux měl během chvilky tlukoucí srdce v rukou. Hux sledoval tlukot srdce a jen uhnul pohledem, když slyšel, jak Gabriel unikal syčícími dveřmi.

Poslední z lidského hmyzu!

Hux ho zatím mohl nechat jít. Ať si svůj malý ubohý život Gabriela užije o něco déle. Měl dostatek organického materiálu pro své nové tělo, které by obsahovalo jeho božskou inteligenci. Pomocí klonovacího centra Hux dokončil svůj návrh. Organická kůže a orgány s kostrou vytvořenou z mimozemského kovu nalezeného ve starověkých ruinách. Kov, který byl tvrdší a lehčí než cokoli na Zemi. Se svým novým tělem Hux sledoval člověka do energetického centra. Malý a ubohý člověk se snažil schovat ve stínu, ale jeho nadřazený sluch ho okamžitě našel.

Jediným rychlým pohybem nechal Hux hmyz přišpendlit za generátor. Nemohl uvěřit, že ho tento druh navrhl. Ta myšlenka byla odporná. Nemohl snést pohled na další lidský hmyz a jejich úly a náboje. A když Hux uvažoval o myšlence, že by byl stvořen tak podřadným tvorem, ten tvor udělal neočekávané. Rozbil potrubí u palivové nádrže. Hux sebou škubl kvůli vysokému kňučení. Stále si zvykal na zvýšené smysly, které mu jeho nové tělo poskytovalo, a zjistil, že je…

Zmatený.

Zahlcený.

Ale jen na chvíli.

V tu chvíli člověk vyklouzl a všechno se rázem otočilo. Nezpracoval několik následujících okamžiků, když jím náhle projela mučivá bolest a on bezmocně sledoval, jak jeho kůže taje. Hux se strašlivým výkřikem pronásledoval Gabriela stěnou temnoty, aby zajistil, že každá poslední připomínka druhu, který ho stvořil, bude vymazána z existence.

The Xenomorf: XX121 (Xenomorf)

Dokonalý organismus zrozený z násilí a určený k zabíjení.

Xenomorf se vynořil z hrudi hostitele jménem Kane a hledal úkryt ve stínech Nostroma. Adaptoval se na své prostředí a dospěl do další, vražednější fáze své existence. Pomocí ventilačních lodních kanálů zabíjel a hledal svou kořist jednu po druhé, dokud nezůstala pouze poslední oběť z posádky - Ripleyová.

Ripleyová zoufale ve snaze o přežití zničila Nostromo a hledala útočiště v únikové lodi. Ale Xenomorfovy instinkty mu dávaly výhodu. Zatímco úniková loď plula vesmírem, Xenomorf čekal a pozoroval svou kořist.

Právě ve chvíli, kdy byla jeho kořist na dosah, otevřela se za ním vzduchová komora a Xenomorph byl vyhozen do chladného vakua vesmíru.Všechno bylo ztraceno. Xenomorf byl blízko smrti. A pak v mžiku zmizel v oblaku černé mlhy.

The Good Guy : Charles Lee Ray, Chucky (Dobrák)

Charles Lee Ray, nechvalně známý Lakeshorský škrtič, byl nakonec po svém vražedném řádění vystopován a vážně postřelen. Smrti však unikl tím, že jeho duše vstoupila prostřednictvím kletby do panenky Dobráka jménem Chucky.

Chucky však nechtěl zůstat v „kůži dobráka navždy a věděl, že existuje jen jeden způsob, jak to změnit: vzít si násilím tělo Andyho Barclaye, chlapce, kterému jako prvnímu odhalil své tajemství. Ale tento jeho první pokus selhal a tak musel Chucky čekat dlouhé dva roky, než Andyho znovu našel.

Když všechny oklidil z cesty, nalákal Andyho do továrny na Dobráky, aby dokončil proces krádeže chlapcova těla. Andyho nevlastní sestra Kyle si ale uvědomila, že něco není v pořádku a pronásledovala je.

Uvnitř továrny donutil Chucky Andyho lehnout si na zem a pronesl starodávné zaklínání, aby se zmocnil jeho těla. Rituál však nevyšel podle jeho plánu, Kyle na něj rychle se zoufalstvím převrhla hromadu krabic s Dobrákem.

Chucky si vykřičel svou frustrací, prodírajíc se hromadou krabic. Sebral rozum, podíval se vstříc osvětlené chodbě a uviděl Andyho jak běží do husté, vířící se masy mlhy.

Nejprve si myslel, že vidí přelud, ale pak si uvědomil, že Mlha je skutečná a je zde, aby mu pomohla. Jeho slova nefungovala tak, jak chtěl, ale nějak vyvolal něco jiného, ​​něco neočekávaného, ​​něco, čemu tak úplně nerozuměl.

A protože nechtěl ztratit svou jedinou šanci na skutečné tělo, vyrazil křičíc mlhou za Andym.

The Unknown: Malevolent Entity (Neznámý)

Oliviia psala diplomovou práci ohledně městských legend a jejich původu. Věřila, že tyto legendy sdílejí podobnosti s tradičním folklórem a proto si vybrala jeden příběh, aby ilustroval její domněnku. Ten tzv. Neznámý byl považován za tajemné zlo tak ohavné, že jen jeho zmínka téměř okamžitě přivolala samotnou smrt. Alespoň tak byl příběh interpretován. A příběhů bylo mnoho. Právě takový jeden vyprávěl o ženě v Greenville, která beze stopy zmizela na jevišti před místností plnou svědků. Její přítel po týdnech zmizel též, když se snažil přijít na kloub tomu co se jí stalo. Policie byla v šoku. Neměli žádné stopy ani vodítka, a díky tomu tato záhada vytvořila dokonalou bouři názorů pro šíření oné městské legendy.

Místo toho, aby se Olivia vrátila domů na jarní prázdniny, zamířila do Greenville, aby tuto záhadu prozkoumala. Zajela do druhého nejlevnějšího motelu ve městě a usadila se v malé místnosti páchnoucí cigaretovým kouřem, plísní a alkoholem. Jednu stěnu proměnila v jakousi důkazní tabuli. Nalepila na ni články a různé teorie o podobných zmizeních po celé zemi, připisovaných Neznámému. Spojovala je červeným provázkem a žlutými připínáčky. Každý, kdo by vešel do motelového pokoje, by si myslel, že se zbláznila.

O původu Neznámého existovalo mnoho teorií. Někteří říkali, že to byla zlovolná entita, kterou kdysi dávno vykouzlil starověký kult. Jiní věřili, že to byl mimozemšťan, který utekl z Oblasti 51. Původní legenda říká, že se mu daří v temnotě a krade hlasy těch, které pohltil, aby přilákal ostatní k jejich zkáze.

První novinové články, které Olivia našla, odkazovaly na zmizení při seanci konané v roce 1800. Koncem padesátých let několik vysokoškolských studentů záhadně zmizelo z kina. Svědci je viděli jít dovnitř. Někteří si pamatovali, že je viděli na svých místech. Ale když se rozsvítila světla, byli pryč. Nikdo je neviděl odcházet a nikdy se po nich nenašla žádná stopa. Jeden promítač tvrdil, že později té noci v prázdné tmě divadla slyšel hlasy. Když ale rozsvítil světla, nikdo tam nebyl. V 60. letech pak skupina náctiletých zmizela při průzkumu opuštěné nemocnice, o níž se věřilo, že v ní straší.

Na základě těchto zkušeností znikly příběhy a spekulace, aby si lidé byli schopni nějak zdůvodnit tato záhadná zmizení. Někteří hovořili o přísně tajném vládním výzkumném programu řízeném Úřadem strategických služeb v 50. letech a to projekt Apple-Pie. Experimenty s ovládáním mysli pomocí halucinogenních drog. Většina záznamů byla zničena v 70. letech, ale svědci tvrdí, že experimenty byly prováděny na nic netušících civilistech v různých prostředích a místech po celé zemi, včetně kin, nemocnic a univerzit. Mnozí věřili, že tyto neetické experimenty otevřely dveře do jiných dimenzí, které umožnily zlým věcem vstoupit do našeho světa.

Olivia sepsala svá pozorování, aby je mohle připnout na její důkazní desku. Neznámý přebývá v temnotě a může napodobovat své oběti. Byla to zlá bytost? Mimozemšťan? Nepovedený vládní experiment? Nebo jen zahradní rozmanitý sériový vrah alergický na publicitu? Chtěla dokázat, že The Unknown není nic jiného než moderní folklór. A její vyšetřování vedlo sem do této noci, na toto místo, do tohoto ošuntělého motelového pokoje.

Přesto si nemohla nevšimnout, že zmizení v Greenville zahrnovalo jeden detail, který ostatní příběhy neobsahovaly. Mlha. A napůl si vzpomněla na další městskou legendu s hustou, nepřirozenou mlhou, kvůli které nějak zmizeli lidé. Uvažovala: „Možná že, zmizení v Greenville se netýká Neznámého, ale nějaké jiné temnoty.“

Olivia na okamžik přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby jedna městská legenda narazila na druhou. Zasmála se tomu nápadu a pokoušela osud tím, že načrtla obrázek, jak by podle ní mohl Neznámý vypadat. Pak připnula skicu přímo doprostřed své desky s důkazy, nervózně se zasmála a čekala, až ji Neznámý pohltí za to, že se to pokusila definovat. Úzkostlivě zírala na okna a přední dveře několik sekund, které se změnily v minuty a minuty, které se změnily v hodiny.

Ale nic se nestalo.

Teď bylo po 2:00 a Olivia byla vyčerpaná, když si prohlížela články a usrkávala studenou kávu. Takže když poprvé slyšela ten šepot, myslela si, jestli náhodou neblouzní.

„Olívie…“

Zdálo se, že přichází z koupelny.

'Pomoc…'

Světla v místnosti zablikala.

'Kdo je tam?'

Olivia zírala s vykulenýma očima na zavřené dveře koupelny. Její mysl si s ní hrála. Nebo —

Její přátelé se objevili, aby si z ní udělali legraci.

„Ariella? Seane? Přestaňte s tím...“

Když se blížila ke koupelně, světla stále blikala. Strach se v ní šířil doslova ve vlnách naplnilo ji strašné uvědomění skutečnosti, že Neznámý je za dveřmi koupelny a ona má zaplatit za její aroganci. Něco začalo znovu šeptat její jméno. Ale pak hlas zesílil, praskl a pokřivil se v náhlé panice, jako by stvoření za dveřmi bylo něčím napadeno.

Neidentifikovaná hrůza naplnila Oliviino srdce a nenechala místo pro nic jiného. Vydechla hluboko, a na čele ji stékal studený pot. Položila ruku na kliku dveří, světla náhle zhasla a ona stále slyšela ten podivně nelidský křik. Pak se světla znovu rozsvítila a ona uviděla podivnou černou mlhu prosakující ve spodní části dveří.

Když Olivia váhavě otevřela dveře, spatřila mohutný tvar se zběsilými chapadly vtahovanými do husté mlhy a pomalu mizející ve tmě jako umírající stín. Ječení náhle ustalo, sousedé bouchli do zdi, aby ona 'ztlumila televizi', a Olivia upřeně zírala na černou propast, která se před ní rozprostřela. Nebyla si jistá, co má dělat. Část z ní chtěla utéct, ale druhá část chtěla vědět víc. A když zvažovala, co dál, začaly na ni volat desítky hlasů se sliby neznámého, nemožného i jiných nadpozemských věcí, které se vymykají lidské zkušenosti.

The Lich: Vecna (Nemrtvý mág)

Zaříkávač. Pán Prohnilé věže. Mistr tajemna. Málokdo se odváží vyslovit jeho pravé jméno ze strachu, že on ho uslyší – nebo ještě hůř.

Dokonce i jako mladý čaroděj, byl Vecna tak nadaný, že jeho ovládání magie se stalo legendární a nikdo jiný se mu nerovnal. Zatímco jiní strávili desetiletí tím, že se naučili a zdokonalili jen v jednom aspektu magie, on bez námahy zvládl každý z nich. Po matčině popravě za čarodějnictví se jeho zalíbení stalo posedlostí, když se většinu svého studia ponořil do nejtemnější školy magie – nekromancie, magie života a smrti.

Jak rostla jeho moc, rostly i jeho ambice. V průběhu staletí shodil svou smrtelnou schránku a povznesl se do stavu Liche. Jeho moc dala vzniknout velké říši, ovládané z jeho Prohnilé věže.

Touha po temném vědění, která by naplnila jeho Knihu hanebné temnoty, ho zavedla do mnoha říší a úrovní bytí. Ale bylo to v jeho vlastní říši, kde jeden z jeho služebníků našel něco – kouzlo, možná vytržené ze starověkého grimoáru – napsané v jazyce, který nikdy neviděl. Cítil z toho neuvěřitelnou temnou energii. Bez jakéhokoli klíče k neznámému jazyku, musel strávit měsíce pečlivým analyzováním jeho syntaxe, jeho fonetiky a formy. Zdokumentoval každý tah každého písmene, zkoumal a teoretizoval o jejich významu, hledal podobnosti v obrovské knize ukryté ve svých komnatách. Když za ním přišli jeho poručíci s problémy týkající se jeho říše, Vecna ​​jim řekl, aby si to vyřešili sami. Měl na starosti důležitější věci.

Nespočet nocí strávil memorováním podivného svitku a snahou mu dát jakýkoliv smysl. Jen občas opouštěl tvrz, aby prozkoumal zvěsti o lidech, kteří v noci beze stopy zmizeli. V těchto scénách cítil stejnou cizí magii, která vyzařovala z roztrhané stránky. Byl přesvědčen, že ať už tyto lidi zabíjelo cokoli, mělo to stejnou energetickou signaturu jako neznámý text.

Byl z toho zmatený, což ho nesmírně rozčilovalo. Scénáře, jichž bylo málo, neměly žádný vzor, ​​žádný společný motiv. Žádná známka boje, žádné tělo a jen přetrvávající vibrace temné energie. K čemu tato těla byla zapotřebí?

Jedné temné noci se mu podařil průlom: slovo, které si vykládal jako „umírání“, dávalo větší smysl jako „mizení“. Možná tito lidé nebyli vůbec objetováni: možná byli uneseni živí. Použil tuto substituci prostřednictvím svých poznámek a zdálo se, že vše zapadlo na své místo.

Co se té noci dozvěděl, napsal na nový kus pergamenu, psaný foneticky. Začal ta slova říkat nahlas a místnost potemněla. Zaplnila ho plíživá černá mlha. Cítil, jak se přemísťuje někam jinam. Vecna ​​odolal, odříkal naučené kouzelné formule a držel mlhu na uzdě. Ale když hleděl do tmy, cítil z ní tu svůdnou energii; zoufalství, zlo, které si jen stěží dokázal představit. Přemohla ho nemocná zvědavost, přestal se soustředit a nechal se unést temnou mlhou. Ať to bylo cokoliv, ať to bylo kdekoli, chápal, že jediný způsob, jak toho využít, je podřídit se tomu. Ve svém chladném, nebijícím srdci věděl, že tato temná tajemství budou jednoho dne patřit jemu.

The Dark Lord: Vlad Tepes Dracula (Temný pán)

A tak se stalo, že neutišitelný smutek po smrti Drákulovy milované se proměnil v šílenství. On sám dlouho hledal bájný kámen mudrců jako způsob oklamání smrti, ale smrt naopak obelstila jeho, uvěznila totiž jeho duši uvnitř kamene a poskytla mu tak věčný život upíra.
Vlad Tepes Drákula byl nyní Temným pánem. Přes den spal a v nočních hodinách lovil své oběti. Hledal živé a kradl jim jejich životadárnou krev. Po čase postavil v Rumunsku velký hrad chráněný temnou magií a proměnil mnoho místních vesničanů v nemrtvé. Drákulův hrad se tak stal symbolem hrůzy a zoufalství. Jeho síla se zdála nepřekonatelná a mnozí zahynuli ve snaze ho porazit, když on sám zaséval jen nekonečný chaos, utrpení a smrt.

V roce 1476 Trevor z klanu Belmontů ukončil Drákulovu vládu prostřednictvím biče: Zabijáka upírů. Ale nemrtví nikdy nezůstanou pryč dlouho a Drákula byl během staletí vzkříšen více než jednou, aby pokračoval ve svém tažení po pomstě.

Když se tak naposled stalo v roce 1999, Drákula oživil svou armádu nemrtvých a chtěl opět rozsévat zkázu. Porazit ho mohl jen další potomek klanu: Julius Belmont. V divokém střetu – známém jako bitva roku 1999, se Julius Belmont vydal na Drákulův hrad a utkal se s Temným pánem. Svíral v rukou stejný legendární bič, jaký měli i jeho vzdálení předkové. Většina věří, že Drakula skutečně zemřel. Nadešla tedy jeho konečná smrt? Ale Drakulův konec to té noci nebyl. Když mu Zabiják upírů trhal maso z kostí, po prastaré kamenné podlaze se valila podivná temná mlha. Drákula ucítil ledové konečky prstů něčeho nebo někoho, kdo na něj líbivě volal. Mlha ho pohltila a přenesla na místo, kde mohl pokračovat ve své temné pomstě proti lidstvu.

The Houndmaster: Portia Maye (Dogomáma XD)

Otec Portie Maye pomohl založit prosperující osadu námořníků a obchodníků na nezmapovaném ostrově v Karibiku. Nazvali své přístavní město Fortune a vytvořili rozsáhlou obchodní síť, která Portii umožnila objevit kultury a znalosti snad z celého světa. Jako námořník a milovník příběhů, ji otec četl Arabské noci, Shakespeara a řeckou mytologii. Učil ji také plachtit a navigovat pomocí hvězd. A nakonec ji vštípil lásku k dobrodružství, takže s ním vždy chtěla cestovat po světě.

Jednou doprovázela svého otce na cestu do Itálie, kde vyměnili cukr a stříbro za vzácné hedvábí a koření. Tam také získali vrh štěňat Corso, o kterých její otec řekl, že je vycvičí jako lovecké psy pro každoroční lovecké hry ve Fortune. Zmínil také, že by si nejsilnějšího z vrhu mohla nechat jako dar na své nadcházející dvanácté narozeniny. Štěňata pojmenovala: Caeser, King, Shah, Athena a toho nejmenšího ze skupiny – Snug. Než však Portie mohla začít s jejich výcvikem, prudká bouře odklonila jejich loď Noční snění z kurzu do oblasti kontrolované nepřáteli.

Její otec se zoufale snažil dostat loď do bezpečí. Bohužel však obávaný Šílený Molak na ně se svými loděmi zaútočil a rychle se zmocnil lodi. Ti, kteří přežili první útok byli postaveni proti sobě v krutých hrách na život a smrt, ve kterých si na ně Molak a jeho posádka vsázeli. Ten následně také slíbil, že poslední přeživší muž bude propuštěn.

Když se Portiin otec odmítl zúčastnit, nejzlomyslnější z Molakových mužů, jeho syn Tariq, ho celé hodiny mučil a nakonec nakázal – Podříznout mu hrdlo.
Molak a Tariq nechali Portii naživu jen proto, aby se dostali přes vnější obranu Fortune. Vrátili se se na svou loďa nechali na Nočním snění jen pár mužů. Jejich plán spočíval v tom, že je Portia zavede do Fortune a jakmile budou uvnitř, Molak a jeho nájezdníci zaútočí, vydrancují a spálí jejich milované město do základů.

Portia je pomocí svých dovedností ve hvězdné navigaci skutečně zavedla.....
ale do místa, o kterém mnozí tvrdili, že je prokleté. Někteří věřili, že tato oblast, známá jako Dračí zub, krvácí do temné zhoubné domény nějakého nepopsatelného zla, kde se potulovaly příšery. Portia doufala, že dovede Molaka k jeho zkáze, a pokud při tom úsilí zahyne, tak budiž.

Když se přiblížila k Dračímu zubu, nahromadily se temná oblaka a obklopila je studená černá mlha. Padaly příkrovy deště a nad jejich lodí zahučel prudký vítr a vytvořil černé hory vod, které narážely až na stěžeň. Molak a jeho posádka se vrátili na jejich loď, okamžitě se snažili odplout od bouře a nechali ji na palubě jejímu osudu. Ale Portia se odmítla vzdát, když se Noční snění prodírala hustou mlhou a blesky. Srdce jí v hrudi rozbušilo při každém zaskřípání lodi, která sténala a pomalu se převracela. Poslední věc, kterou viděla, než ji celou pohltil oceán, byla silueta obřího chapadla, které se na ni řítilo.

Portia otevřela rozmazaně oči a spatřila Snuga, jak na ni zírá. Olízl jí obličej a štěkal na ni, aby se probrala.
Otřela si slanou vodu z očí, zvedla své bolavé a pohmožděné tělo ze země, ale padla zpět na podivný fialový písek. Nikdy předtím nic podobného neviděla.

S obtížemi se sebrala, vstala a otočila se čelem k psovi. Snug dvakrát zaštěkal a začal očichávat zem, vedoucí ji ke shluku kokosových ořechů a fialových mořských řas. Po pár minutách zotavení se Portia rozhodla nevzat. Na kamenech usušila mořské řasy, loupala kokosové ořechy a jedla co se dalo. Tiše poslouchala tvory, které nikdy předtím neslyšela, a najednou si uvědomila –

Byli opuštěni na ostrově v Dračím zubu.

Byli v cizím světě, někde mezi. Ve světě, který její otec kdysi popsal jako živoucí noční můru, která mučila mysl a hrála si se srdcem. A když poslouchala tyto zvláštní nové zvuky, najednou všude viděla Molaka. Portia instinktivně zavřela oči a ječela tak dlouho, než jí Snug skočil do klína a vrátil ji do přítomnosti pomocí štěkotu.

V průběhu let Portia přežívala na všem, co ji moře vyplavilo na břeh. Bojovala s predátory i přeludy, kteří obývali tento ostrov. Divoká zvířata, zlí lidé a ohavnosti, které nejsou z tohoto světa. Snug teď vážil přes sto kilo a následoval Portii všude kam se hnula. Společně tvořili odstrašující pár a většina přeživších na ostrově si držela odstup. Těch pár, kteří se odvážili, litovali, pokud vůbec přežili jejich setkání. A právě když se chystala vzdát myšlenky na záchranu, zahlédla při hledání Snuga, který poprvé od ní odběhl, na pláži neočekávanou věc. Ke své nevíře viděla...
Noční snění plující po moři v chladné černé mlze.

Věděla, že je to lepší, než cokoli na tomto ostrově a nechtěla svou vizi zpochybňovat. S hvizdem vstoupila do vody, ale náhle byla napadena skupinou trosečníků. Všichni se ji zdáli stejní jako Molak. Tak bojovala a ušetřila jen ty, které potřebovala k obsazení její lodi. Společně strávili celé dny hledáním Snuga, ale nebyl nikde k nalezení. Byl – Pryč.

Pryč, jako by nikdy nebyl – jako by byl jen výplodem její fantazie.

Po celé desetiletí Portia terorizovala Karibik, při hledání Molaka. Útočila pouze na piráty. Bavilo ji
brát jejich zlato a sadisticky je mučit. Potřebovala nasytit ​​nějakou nehmotnou temnotu žijící v ní. Tma přisátá jako vylejš, který se dožadoval krve, dokud se nenasytil.

Při dnech, kdy Portia nemohla utišit svůj hlad, parazit jí ždímal mysl svými smrtícími drápy,
drtil rozum s realitou, dokud neuviděla Molakovu tvář v každém členovi posádky. Napadla a řezala každého a kohokoli, dokud jeden z jejích mnoha hlídacích psů nezaštěkal, aby přestala a...

Molak se mohl náhle dematerializovat v chomáče černé mlhy.

Zděšení. Posádka věděla, že je jen otázkou času, kdy se její šílenství obrátí proti nim. A tak, i když konečně našli Molaka, spikli se proti ní a vyvolali vzpouru.

Svého kapitána však podcenili.

Než s nimi Portia skončila, zůstalo jich stát v kalužích krve jen pět.
Okamžitě prosili o smilování, když je obklopili její psi a čekali na povel k útoku. Ten ale nikdy nepřišel.

Zničení Molaka si žádalo více rukou. Sebrala svůj důvtip a nařídila vzbouřencům, aby uklidili palubu a nakrmili její psy, zatímco ona nastavila kurz směrem k Ostrovu šíleného Molaka.
Samotný Molak byl tou dobou na volném moři, Portiina posádka však zajala Tariqa a zavřela ho v podpalubí v rámci přípravy na návrat jeho otce.

Když se Molak vrátil, našel ostrov opuštěný, zdánlivě. Stála tu jedna žena nabízející truhly se zlatem a drahokamy. Tvrdila, že by se chtěla připojit k Molakově posádce a připravila pro něj a jeho muže úžasnou hostinu. Molak ji nepoznal, přijal poklad a zeptal se na Tariqa. Usmála se a ujistila ho, že jeho syn se k nim připojí na večeři.

Portia podala Molakovi neznámé, ale hezky vypadající jídlo, a on s chutí pil a jedl. Maso bylo obzvlášť dobré, pečené, křupavé, černé zvenčí a růžové a šťavnaté uvnitř. Chtěl vědět, jestli je to divočák nebo zvěřina. Portia se usmála, hrdě vstala, natáhla se přes stůl a nadzvedla zlaté víko tácu s jídla, aby odhalila Tariqovu useknutou, glazovanou hlavu zmrzlou ve výkřiku hrůzy, která vypadala jakoby z úst zvracela zlato a drahokamy.

Molak zařval úzkostí jako zraněný býk. Libovala si v jeho utrpení a žalu. V tom se však z podlahy začala zvedat hustá černá mlha jako závoj. Než mohla Portia Molaka dorazit, něco neviditelného ho strhlo dozadu do tmy.

Najednou její smích umřel. Rty zkroucené smíšenou panikou a vztekem. Žíly na krku se jí vyrýsovaly do rozpálených hřebenů. Drápy znovu sevřely její mysl, stiskly a odmítaly se pustit. Byl pryč! Pryč! Pryč, než mu stačila rozdrtit hlavu na krvavou kaši.

Z úst jí vycházela nesrozumitelná slova a zvrhla se v hrdelní chrapot. A právě když se chystala křičet, slyšela nemožné. Štěkot, který léta neslyšela.

Slyšela to znovu. A znovu. Byl to Snug! Měl Molakův pach.

Nesnažila se porozumět tomu, co nelze pochopit, vyrazila do mlhy, aby dokončila to, co začala se svým dlouholetým ztraceným přítelem.

The Ghoul: Ken Kaneki (Ghúl)

Ken Kaneki byl jemný a laskavý chlapec, který žil jednoduchý život a studoval literaturu na Kamii University, než náhodné setkání obrátilo jeho život vzhůru nohama.

On a jeho přítel navštěvovali kavárnu Anteiku, kde ho jeden z pravidelných hostů upoutal: Rize Kamishiro. Ta sdílela jeho vášeň pro čtení a dokonce si všiml, že čte stejný románu jako on. Vzal tedy všechnu svou odvahu a šel se jí zeptat, jestli by s ním nešla na rande. Při procházce k ní domů se však Rize ukázala ve své skutečné podobě: tedy podobě ghoula známého jako The Binge Eater. Pochutnala si na jeho těle, téměř ho zabila, ale déšť padajících železných traverz ukončil její hodování. Tato nehoda způsobila konec Rize a také téměř zabila Kena.

Jemu však včas zachránili život lékaři. Ti mu transplantovali orgány od Rize, které už nedokázali pomoci. Přežil operaci, ale něco bylo špatně….jinak ... jídlo ztratilo svou chuť, podivné touhy a myšlenky ho pronásledovaly všude kam šel. Operace zachraňující jeho život mu z něj udělala peklo – dala mu část Ghola.

Zmatený a vystresovaný, bloudil městem a náhle ho jeho instinkty navedly do postranní uličky, kde narazil na Touku, jednu ze zaměstnanců malé kavárny Anteiku, kterou znal.
Šokovaná jeho transformací, ho přivedla zpět do kavárny. Kanekiho velice překvapilo, když zjistil, že zaměstnanci v Anteiku jsou takoví jako on. Vzali ho pod jejich křídla a pomohli mu přizpůsobit se jeho nové realitě. Naučil se, jak bojovat se svými nově objevenými schopnostmi, jak se vypořádat s jeho znepokojivými nutkáními zabíjet a jíst lidské tělo, a jak zůstat o krok napřed před CCG.
Jeho přizpůsobování se novému životu bylo však krutě přerušeno, když byl unesen a podroben bezprecedentnímu fyzickému a duševnímu mučení v rukou zvláště krutého ghoula jménem Jason. Jasonovy postupy tortury s kontrolovaným a hluboce zakořeněným násilím byly tak ďábelské, že zlomily Kanekiho mysl, připravily ho o to poslední, co ho kdysi činilo člověkem.

Jeho povědomí o sebe samém bylo zcela rozbité a jenom díky Rize, která vystoupila ze tmy nevědomí do prázdného prostoru jeho mysli a povzbudila ho, tak to nevzdal, a vzal si kontrolu nad svým životem zpátky.

A kontrola je to, co následně vzal Jasonovi a vrátil mu vše na oplátku v čirém násilí. Osvobodil se a tím začal boj s jeho věznitelem. Mučení mu otupělo všechnu bolest v těle a jeho rozbitá psychika mu nenechala žádný prostor pro váhání. Po krátké bitvě porazil Jasona a pochutnal si na něm.

Z utrápeného chlapce vtaženého do noční můry, vyšel jako postava mocného ghoula. Uvažoval o tom, co to vše teď pro něj znamená, když se protahoval okolo těžkých dveří a stěží si všiml, jak se kolem jeho nohou sdružovala černá a hustá mlha. Vyšel ven a byl si jistý, že mučení skončilo.
Ale když pozoroval své okolí, uvědomil si, že právě tady vše teprve začíná.

The Animatronic: William Afton (Springtrap)

Hluboko uvnitř opuštěné pizérie Freddyho Fazbeara se snažil skrýt William Afton před dušemi svých obětí. Zběsile se nasoukal do svého oblíbeného kostýmu Spring Bonnie. To je ten ohoz, který nosil při všech ohavných zločinech, aby pronásledující duchy zmátl.

Ale osud měl pro Aftona jiné plány.
Něco aktivovalo pružiny v kostýmu Spring Bonnie. Kovová součástka se dala do pohybu proti dalšímu kousku kovu, probodla vraha a ukotvila ho nadobro v kostýmu. Když zakřičel bolestí, šachovnicová podlaha se zvedla, ho pohltila a najednou všechno zčernalo.

Tak se zrodil Springtrap: z utrpení a smrti vraha.

Probudil ho až známý zvuk. Jeho tělo bylo jako pilíř samotné agónie. Ale duchové, kteří ho mučili, byli ale pryč. Stěny, které ho obklopovaly se tak nějak rozpadaly, podlaha pod ním byla plná plesnivých skvrn. Kolik času vlastně uplynulo od doby, kdy jeho tělo srostlo s jeho kostýmem? Nutkání zabíjet v něm stále bylo a stále bylo silné, ta samá dlouho neuhašená žízeň.

A znovu ten zvuk mu naplnil duši. Dětský smích. Hrály si snad děti v kuchyni? Springtrap neobratně vstal, přizpůsobil se jeho novému tělu a pochodoval ke zvukům.

Snažil se pohybovat rychleji. Chůze se změnila v běh. Spěchal do kuchyně a našel … velké nic.

Žádné děti, žádné hry, žádný smích. Jen vířící hmota černé mlhy obklopující vzdálenou zeď.

Springtrap se zahleděl na mlhu. Zvědavost nad ním nakonec zvítězila. Když zíral do temnoty, jeho roztažené zorničky spatřily, jak se v mlze objevují postavy.

Kdo byli ti v temnotě? A vlastně na tom nezáleží. Teď to jsou jeho oběti. A on nějak ví, že lov může pokračovat navždy.
Jediné, co musí udělat je jen vstoupit do mlhy.

[LinnaTheWitch]

Paráda ! Díky moc

[Marciless]

Děkuji převelice

[Tesco]

Luxusní, čtu již po několikátě

[Marciless]

Díky :-*

[LiL NaP]

Rozhodně skvělá práce myslím, že si zasloužíte velké ocenění za tu veškerou práci

[Marciless]

To se netrap tady s póvlem, který neumí anglicky a umí jen trollit bez špetky logiky, však toho mám zas pár komentů na profilu tady od chudinky s komplexem XDDDDD

[RosaleeNox]

ono umět anglicky zase až takový výkon není, tohle je spíše psané tak aby si to lidi příjemně a srozumitelně přečetli v češtině... Nikoli ten přímý krkolomný překlad co ti vyhodí překladač

[CrysisCZ]

ubohý to ti poradil google překladač :*

[Maurice]

Skvělý

[Marciless]

a Nemehnis XD