Recent reviews by Kempino

Not like this. Not like this.

Rok 2017 nebyl pro herní průmysl téměř nijak zajímavý – holdovalo se nepochybně skvělym a úžasnym hrám jako Cuphead, všichni se nechali strhnout vlnou battle roajál her a trochu to už začalo vypadat, že singleplayer je definitivně mrtvej. Ač proti Bethesdě absolutně vůbec nic nemám, dokáže trochu zklamat, že byli jediní, kdo se zmohli na to přijít s něčím zajímavým. Je květen 2017 a vychází Prey, zachránce roku 2017, na kterej by skoro nešlo v dobrym vzpomínat.

Prey je prej jedna z těch unikátních her se stovkama různejch konců, kde každý jedno rozhodnutí změní všechno, co se ještě stane a nestane. Jedna z těch her, kde vás prej nepřítel zatlačí do kouta a ve vší zoufalosti vás bude moct zachránit i to, že mu do řepy třísknete zrovna přítomnou židlí (když je to vůbec doopravdy židle). Tohle už určitě někdy slyšel každej z vás na E3, v traileru, komentáři ke hře nebo při čtení nějaký růžový recenze z IGN. V případě Prey bych řekl, že je pravda, jak to u dobrejch her s touhle reputací bejvá, někde uprostřed.
Možná jste už o této hře slyšeli, že je to tak trošku hybrid Bioshocku, Deus Ex, Dishonored a Half-life 2. Bůh ví, čeho všeho ještě. Vždyť hra je konec konců nástupcem (ne remakem, remasterem, nebo kdesik cosik) deset let starýho Prey, ale to sem nepatří. Podobně, jako v některé z těchto her, je postup hrou možný víc než jednou správnou cestou. Většinou je volba jednoduchá – hrát si na Arnolda a bojovat, zkusit proklouznout jak žížala ve vší tichosti nebo prostě zemřít. Prey vám nebude určovat, jakou cestou se vydat. K dispozici máte poměrně velké množství zbraní od obyčejnýho wrenche až po jakejsi zelenej laser, co je sice úplně k ničemu, ale dozajista zabije všechno, co potkáte. Důležitější jsou ale neuromody. Můžete si to představit něco jako augmentace, talenty, co já vim. Zkrátka se budete moct, a hlavně budete muset, naučit všelijaký super tríčky, abyste vůbec byli schopni přežít. Narovinu vám ale říkám a doporučuju, že proplazit se celou hrou tiše a prošmejdit každej možnej kout, abyste sebrali co nejvíc materiálů a neuromodů, je ta nejlepší cesta, jak hrát. A nejjednodušší.
Poslední, ale ne nejmíň důležitý, volby, jsou ty příběhový. K příběhu hry se v této recenzi dostanu později, ale zatím bych pověděl následující. Ať uděláte cokoliv, nemusí se vám finální výsledek zrovna líbit. Ale jste člověk. A lidi, narozdíl od těch „věcí“ dokážou cítit, mají schopnost empatie. Máte možnost volby. Jestli si myslíte, že člověk, kterýho náhodou mezi všema těma zabijáckejma bestiema potkáte, zaslouží zdechnout, do toho. Je to jenom na vás.

Je mnoho způsobů, jak ukojit své masochistické choutky. Prey je možná jedním z nich. Vrátím se k úvodní otázce a přiznám se, že vzhledem k pověstem, co jsem o hře slyšel, jsem se vydal cestou normální obtížnosti. Bylo to dobře? Měl jsem na víc? Mno, jo, měl.
Od začátku hry se na vás ze všech stran pohrnou nepřátelé různých charakterů s jednou jistotou – budete rádi, že souboj s nima vyhrajete a zbyde vám taky něco na to, abyste byli schopni pokračovat dál. Problém samotnej ale není jenom v tom, že by snad nad něčím nešlo vyhrát. Problém má trošku materialistickou stránku, doslova. V týhle hře totiž každej jeden náboj do čehokoliv, lékárnička (správně, regen je totiž pro ♥♥♥♥♥♥♥), jablko nebo cokoliv důvod k oslavě. Všude okolo sebe budete nacházet nejrůznější odpad, užitečné věci, zbraně, munici, jídlo, ale jak to jednou seberete a zužitkujete, už se to nevrátí. Ano, správně, ve hře je možné dojít do bodu, kdy už prostě nebudete mít materiál na další munici a v tomhle momentě nevim, jak budete pokračovat, protože vás nezachrání ani neuromody. Popustěte uzdu svému kleptomaniackému já. Jak by řekl klasik (pozn. redakce, nejmenovanej kripl): Co můžeš urvat, urvi! Co nemůžeš, zkurvi!
Hra se s váma mazat nebude. Budete hodně quick savovat a nezbyde vám nic jinýho, než se snažit, protože i na normál vás hra bude celkem držet za koule. Jak jsem ale řekl, hrál jsem na normál, a vyzněla otázka. Měl jsem na víc? Jestli chcete z hry vytěžit ještě zajímavější zážitek a máte už něco málo za sebou, zahrajte si spíš hard. Pokud dodržíte, co jsem vám poradil, zhruba ve třech čtvrtinách hry totiž za koule budete držet hru za koule vy.
Co mě jinak potěšilo je skutečnost, že když jsem hru začal hrát pár týdnů před E3 2018, zrovna den po tom, co jsem si naříkal, jak by ta hra potřebovala nějakej ten New game+, vyšel zrovna update, kterej to obsahoval. A s tím taky nové masochistické možnosti New game, jak si hru zpestřit.

Jste ve vesmíru, nikdo vás nemá rád, vlastní brácha se k vám chová jak k psovi se vzteklinou. Posereš to. Usměj se, čuráku.
Ale je to všechno tak černý, jak to zní? Ha! Je to horší. Prej jste Morgan Yu a vaše rodina ve vesmíru vybudovala vesmírnou stanici Talos I, kde se pokoušíte vynalézt, vyzkoumat a vytvořit nejrůznější technologie. Samozřejmě všechno pod záštitou pomoci lidstvu. Prej jste ale šli do risku a začali experimentovat sami na sobě. Na Talosu I se v roce 2032, nejspíš, povede jednomu příslušníkovi „rasy“ Typhon utéct a situace vyústí k vyvraždění téměř všech lidí na stanici. Správnej chlap (žena?) na správnym místě s wrenchem. S vaším časem na Talosu naložte podle svýho. Máte osud ve svejch rukou. Hlavně s tim něco udělejte.

Nejsem zrovna jeden z těch lidí, co se rozplývá nad tim, jak pěkně to vypadá, když má zapnutou ambient occlusion (nebo jak se ta ptákovina jmenuje). Hra ale vypadala pěkně i na medium-high detaily a většinou bez větších potíži fungovala i na mém poměrně slabším stroji založeným na kmitadlu od AMD. Většinu času na 60 fps, k mojemu překvapení. Hra za zhruba 40 hodin hraní ani jednou nespadla a k problémům s výkonem docházelo poměrně málo. Zkrátka to fungovalo a docela i vypadalo.
Za co by mě někdo mohl ukamenovat je zmínka, že snad jenom mohli trochu víc vytěžit ze zvukové stránky hry. Narazíte sice na pár pěknejch písniček a občas se vám někde zježí chlupy i tam, kde jste ani nevěděli, že je máte, když se zrovna někde plazíte a schováváte před typhonem a začne něco drnkat v pozadí, ale to je tak všechno. Většinou spíš jednorázový uspokojení.

Někomu by se z recenze mohlo zdát, že jsem nějakej Preyofil, kterej v životě nehrál nic zajímavějšího a ta hra ho absolutně dostala. Desítka jasná, hlavně že je mír, ne? Ten někdo by ale nevěděl, že jsem člověk, kterej na hrách spíš často vnímá negativní stránky, kterýho je občas těžký stoprocentně zaujmout a nadchnout. A proto si dovolim to trošku jednoduše buransky shrnout. Prey pravděpodobně je ta nejlepší hra, co v roce 2017 vyšla, ale když někdo vyhraje paralympiádu, furt je z něj ♥♥♥♥♥♥ aneb Jednookej mezi slepejma král. Je tak?
Nejde jenom o hudbu, nejde o obtížnost, která občas byla něco úplně jinýho, než na co jsou novodobí hráči zvyknutý. Jde možná jenom o nedostatečnou podojenost potenciálu týhle hry, toho motivu, tohodle námětu, týhle skvěle postavený kostry.
V každym případě je to ale jedna z her, kterou doporučim, a navrhnul bych její zahrání každýmu, kdo aspoň jednou za život něco ovládal WASD a levym tlačítkem myši.

FINÁLNÍ HODNOCENÍ: 83/100



+ Zajímavej gameplay
+ Ještě rok po vydání do hry přibyl poměrně velký užitečný free update
+ Různorodost stylů hraní
+ Herní čas (jeden walkthrough na normal zhruba přes 30 hodin s plněním side objectives a šmejděnim)
+ Originální prostředí, námět, návrh
+ Pěkná vizuální stránka hry, téměř bezproblémový chod hry, nenarazil jsem na moc bugů
+ Příběh
± Využití potenciálu příběhu, prostředí a námětu hry
- Mějte mě za žida, ale 20€ za Mooncrash DLC, který nejspíš bude tak na 15 hodin, je trošku moc